Z Te Araroa až na karanténu za 48 hodin

"Cože? Tak vy to nevíte?" tuhle debilní otázku slyšíme už asi počtvrté během posledních pár chvil. Ještě jednou a někoho zabiju. Začínají mi ujíždět nervy. 

Začalo to už před pár dny. Tedy, ono to začalo už dávno. Kdy jsme to poprvé slyšeli o korona viru? Matně si vzpomínám, že když jsme v prosinci odlétali, tak jsme v haldě dalších zpráv a událostí okrajově slyšeli i něco o tom, že korona virus není lidem nebezpečný. A pak se to začalo rozjíždět. Nejdřív Čína, to šlo mimo nás, přestože na Zéland odtamtud jezdí velké množství turistů. Jediné, co jsme vzali na vědomí bylo, že až poletíme zpátky, tak to asi nebude přes Čínu. A že Zéland přijímá opatření ohledně cestujících mířících z Číny. Myšlenky nás stále intenzivně držely u treku, samé další kilometry, kde si dokoupíme jídlo a kde si dáme kafe.

Pak jsme slyšeli, že Jižní Korea, přes kterou vede druhá nejobvyklejší cesta ze Zélandu do Evropy, zavírá hranice. Tamtudy tedy taky nepoletíme domů. Ačkoliv byla jen otázka času, kdy se korona virus rozjede v Evropě, ani nás nenapadlo letět domů.

Ve chvíli, kdy jsme za sebou měli asi 2000 km, všechno se začalo měnit.. a walkeři pomalu začali opouštět trek..

Pak se to začalo pomalu hýbat i v Evropě. Itálie. Španělsko. Německo. Pořád jsme ale byli v klidu. A to i když se korona objevila v ČR, zatím jen prvních pár případů. V tu dobu jsme byli už tak na 2000. kilometru. Večerní hovory na chatách, kde jsme spávali, se z původních obvyklých témat jako "která byla pro tebe nejkrásnější část Te Araroa" nebo "jak jsi spokojený s tímhle batohem" apod. změnily na téma korona virus, zejména v Evropě. Tak 75% lidí, co jsme na TA potkávali, byli Evropané..

Walkeři ze zahraničí začali opouštět trek a vracet se domů. Mezi námi se tyhle zprávy začaly šířit podobným tempem jako korona. "Slyšeli jste o Jackovi, tom Kanaďanovi? Byl jen 150 km před Bluffem a rozhodl se odletět domů!". Pak tu byl pár Belgičanů, kteří přiletěli sotva před dvěma týdny, začali přecházet Jižní Ostrov, a už kupovali letenky domů. A další a další. Druhá skupina, do které jsme se řadili i my, byla jiného názoru. Nebudu se vracet do Evropy, kde je teď tak špatná situace. Anebo brzy bude. Tady jsem v bezpečí, alespoň zatím. Půjdu dál..

A potom se to začalo pomalu hýbat i tady..

9.3.2020 - 2060. km TA - 83 dní na treku - Boyle Village

To bylo naposledy, kdy byla situace ještě poměrně klidná a my byli na signálu, v Boyle village. Koukli jsme se na novinky v Evropě, doma i na Zélandu. V každé zemi EU už bylo alespoň pár nakažených, doma v ČR jich bylo kolem čtyřiceti. Na Zélandu prozatím devět případů. Volali jsme domů a všichni byli v pořádku. Tak jsme se soustředili na balíček plný jídla, co nám do Boyle village přišel (byla v něm totiž i čokoláda!) a řídili se tím, že teď stejně nic nevymyslíme. Myšlenky na návrat stále nepřicházely, soustředili jsme se na trek. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Bluffu! (2060. km Te Araroa)

14.3.2020 - 2171. km TA - 88 dní na treku - Arthur's Pass

V Arthur's Pass nám nefungovala mobilní data a tak jsme chtěli situaci okouknout v místní kavárně na WiFi. Ta ze záhadných důvodů nefungovala. Přestali jsme to tedy řešit a začali se cpát toasty s marmeládou. Největším stresem pro nás bylo nacpat jich do sebe co nejvíc za co nejkratší časový úsek. Za dva až tři dny jsme měli být znovu zpět na signálu. "Co se může za dva dny stát, co. To není rozdíl," opakovali jsme si. (2171. km Te Araroa)

17.3.2020 - 2245. km TA - 91 dní na treku - Methven

Konečně zase na signálu. Nakoupili jsme si snídani v supermarketu, celí nadšení z toho, že jsme po třech týdnech v normálním městě! Cpali jsme se kuřetem, jogurty, ovocem, avokády. Po ukojení nejzákladnějších potřeb jsme vyrazili do kavárny, nemohli jsme se dočkat kávy. Celí šťastní, že jsme pod střechou, v teple a s kafem, jsme se konečně připojili na wifi a nestačili se divit, co se všechno od 9.3.2020, kdy jsme byli naposledy na příjmu, stihlo stát.  

Česká republika je v nouzovém stavu?! Je omezen volný pohyb?! Včera víceméně uzavřeli státní hranice?! Byli jsme mimo signál pár dní anebo rok?!

Zavolali jsme domů rodičům, abychom zjistili, jaká je reálná situace. Zjistili jsme, že nic moc. Trochu se mi chtělo vyzvracet to avokádo zalité kafem. Tentokrát to ale nebylo nechutnou kombinací toho, co jsme všechno před chvílí spořádali. V Methvenu vše fungovalo normálně, kavárny, restaurace, ubytování. Místní se moc nezmiňovali a aktuální novozélandské zprávy a události jsme tedy prolítli jenom tak okrajově. Na NZ v tu dobu bylo jen dvanáct nakažených. Do kempu jsem šla jak spráskaný pes. Matěj byl v klidu. Shodli jsme se, že kupovat narychlo letenky není řešení, tak věděl, že nic jiného nevymyslíme. A tak nebyl důvod se tím dál stresovat.

To ovšem neplatilo pro mě. Celé odpoledne a celou noc jsem přemýšlela. Už ani nevím o čem, zřejmě jsem se pokoušela vymyslet, jak to všechno bude dál. Kupodivu jsem to nevymyslela. Jen jsem se celou noc nevyspala. Druhý den jsme v šest hodin ráno opustili Methven školním autobusem, co nás svezl zpátky na trail.

Jakmile jsme byli pryč z internetu a civilizace, všechno se zase brzy uklidnilo a "korona červíček" se jen tak nenápadně skryl někam do koutku, aby vykouknul jen občas. Zpět na signálu jsme měli být buď za tři dny anebo za dní šest. Podle toho, zda se nám podaří přebrodit řeku Rangitata- pokud nebude pršet a hladina řeky bude dost nízká, tak se nám snad podaří ji přebrodit, zůstaneme na trailu a bez signálu budeme o tři dny déle, než kdybychom ji museli objíždět přes město Geraldine. A nám se Rangitata přebrodit podařila, v tu dobu totiž už týden nepršelo. Radost z tohoto úspěchu, štěstí a našeho heroického výkonu nám vydržela den a půl. Jen do té chvíle, než jsme potkali trekery jdoucí v protisměru. A s tím začal kolotoč otázek: "Vy to nevíte?!"

Vy to nevíte? Vy to nevíte? Co jsem na to měla říct? "Ne, nevíme. Nevíme ani hovno. Ale díky za optání."

22.3.2020 - 2340. km TA - 96 dní na treku - Royal hut

"Vy to nevíte, že Austrálie zavřela hranice? Vy to nevíte, že Nový Zéland přijal první velká opatření? Vy to nevíte, že už je tu přes dvě stě nakažených? Vy to nevíte, že se možná zavřou hranice? Vy to nevíte, že nás asi stáhnou z treku?" Nekonečná řada debilních otázek začínající frází "vy to nevíte?". Matěj byl v klidu a já jen mlčela a poslouchala. Co jsem na to měla říct? "Ne, nevíme. Nevíme ani hovno. Ale díky za optání."

Matěj mi ještě večer šeptnul, že to určitě tak zlý nebude. "Uvidíme, co sami zjistíme na signálu. Ještě není nic jistý. Určitě budeme moct jít dál." Sranda byla, že ačkoliv jsme oba věděli, že pokračovat v treku absolutně není to nejdůležitější, co by nás mělo zajímat, bylo to to jediné, co nás v tu chvíli doopravdy trápilo. Měla jsem na krajíčku. Do městečka Tekapo, kde se snad dozvíme konkrétnější informace, nám zbývalo ještě minimálně den a půl chůze. Zase jsem celou noc nespala a přemýšlela co bude. Kupodivu jsem zase nic nevymyslela.

23.3.2020 - 2400 km TA - 97 dní na treku - Tekapo

Ráno jsem vstávala jak zmlácená. Když jsme šplhali do sedla (nejvyššího bodu Te Araroa, Stag Saddle, 1925 mnm) pořád mi hlavou běžely myšlenky ohledně momentální situace. V sedle měl být signál, tak jsme doufali, že se aspoň něco maličko dozvíme. Nahoře ale fučelo tak, že jsme se jen v rychlosti mrkli na mail. 

"V souvislosti s uzavřením hranic Austrálie a Nového Zélandu dne 20.3.2020 NALÉHAVĚ ŽÁDÁME občany ČR, kteří v současnosti v Austrálii a na Novém Zélandu pobývají a plánují návrat v příštích dnech/týdnech, aby využili všech dostupných možností pro co nejdřívější návrat do ČR," hlásal email od Ministerstva zahraničních věcí datovaný dne 20.3.2020. 

Matěj byl stále v klidu. Mě se na chvíli zvedl žaludek a pak jsem zase naskočila na jeho strategii: "Teď a tady nic nevymyslíme." Tak jsme šli dál a pokoušeli se tohle všechno vytlačit z hlavy. 

Navzdory všemu negativnímu jsme prožili asi nejkrásnější den na Te Araroa. Možná, že jsme tušili, že je poslední. Ale hřebenovka, kterou jsme prošli, výhledy na Mt Cook, nejvyšší horu NZ, a na Lake Tekapo, byly zatím asi to nejkrásnější a nejpůsobivější, co jsme na Zélandu viděli.

Po obědě jsme pospíchali. Abychom byli ve městě další den po poledni, bylo potřeba dojít ještě skoro dvacet kilometrů. Po pár kilometrech, zrovna když jsme se blížili k jediné štěrkové (a slepé) silnici vedoucí od lyžařskému areálu, jsme zahlédli projíždějící auto. Začala jsem zběsile mávat a stopovat, spíš z legrace (a taky trošku ze zoufalství). Překvapení ale bylo, že přestože jsme byli od silnice víc jak sto metrů, auto zastavilo. Zběsile jsme se rozběhli. 

Co to je Stupeň výstrahy č.4? To je celonárodní karanténa a zavření hranic a silnic. Všechno se tu zastaví. Na čtyři týdny.

Zase začal koloběh otázek "vy to nevíte?". Ve zkratce: "Nový Zéland dnes po poledni vstoupil do stupně výstrahy č. 3, je tu celkem 102 nakažených, pozítří o půlnoci začne platit stupeň výstrahy č. 4 a začne celonárodní karanténa, na čtyři týdny se zavřou silnice a hranice, zastaví se letadla, trajekty mezi ostrovy i veřejná doprava, prostě všechno kromě supermarketů a nemocnic se zavře," chrlili na nás v autě informace. "My jsme ani zastavovat nechtěli, ale pak jsme si řekli, že by se vám možná hodilo dostat se co nejdřív do města.." "To máš teda recht, ty vole," říkala jsem si. Jeli jsme parádní krajinou kolem jezera Tekapo a v podivným vnitřním zmatku jsme se společně s místňáky smáli tomu, co se to tu, kurva, na tom světe, děje.

Do hostelu nás skoro nechtěli ubytovat, že se zítra stejně zavírá. Začínali jsme se bát, že se tu snad ani nikde neubytujeme.

Když jsme dorazili do Tekapo, už bylo všechno kromě supermarketu zavřené. Do hostelu nás skoro nechtěli ubytovat, že se zítra stejně zavírá. Nakonec se nám přeci jen podařilo se vmáčknout. Kšeft je kšeft, že. Nicméně jsme byli asi poslední ubytovaní, později příchozí už měli smůlu. 

Připojili jsme se na WiFi a začali zjišťovat, že vše, co jsme se dozvěděli v autě byla naprostá pravda. Asi za 48 hodin se měly zavírat hranice. Chvíli jsme uvažovali o tom ještě se pokusit chytit nějaké letadlo, ale kombinace extrémně vysokých cen letenek, mála času a toho, že dost turistů se z důvodu zrušení navazujících letů zasekávalo někde na půl cesty v Singapuru a podobně, jsme se rozhodli se o to ani nepokoušet. Tak jsme začali shánět místo, kde strávíme tuhle čtyř týdenní karanténu. Na ambasádu se nedalo dovolat. Nový Zéland se k situaci turistů nijak nevyjadřoval, a ani se nebylo čemu divit, měl lepší věci na práci. Od imigračního nepřišel ani email. V panice si nás tu musela hledat náhradní řešení hromada. Kromě mála času taky ale drtivá většina z nás musela řešit omezené finanční zdroje.

"My to nedojdeme," zopakovala jsem ten večer tak stokrát. Pomalu jsme se s tím začínali smiřovat.

A do toho ta nejméně důležitá a zároveň nejvíc emotivní věc.. Já to tušila už od včerejška, že Te Ararou teď nejspíš nedojdeme. Matěj se konečně vymanil ze svého nekonečného klidu a přiznal, že to asi není dobrý. Večer v hostelu mu totiž konečně došlo, že s Te Araroou je pro teď útrum. Měli jsme spoustu jiných mnohem důležitějších věci k řešení, ale tohle v nás hlodalo asi nejvíc. "My to nedojdeme," zopakovala jsem ten večer tak stokrát. Pomalu jsme se s tím začínali smiřovat. Chtělo to ale trošku víc času..

Hostel měl druhý den v poledne zavírat, ale začalo se proslýchat, že možná zůstane otevřený. A že možná bude otevřený i během karantény, aby měli turisti, kteří si neseženou ubytování jinde, kde být. Spát jsme šli úplně vyřízení. Nevěděli jsme, co budeme dělat a kam půjdeme. Zase jsem celou noc nespala. Už jsem si na to začínala pomalu zvykat.

24.3.2020 - 1. den po treku - Tekapo

A druhý den se nám začali ozývat hikeři, které jsme potkali na treku. Vlna přátelství, zájmu a nabídek pomoci, nejen s ubytováním, ale i s penězi. Vyrazilo nám to dech. Mimo jiné se nám ozvali i Shinead a Joe, páreček, který jsme potkali asi před 10 dny, a se kterými jsme si dva večery povídali a párkrát je potkali během dne. A pak už se to semlelo za nás. 

Zavolali Nicky, se kterou jsme tři dny šli, a o které věděli, že má vedle svého domu ještě jeden domek, který s rodinou běžně využívají na AirBnB. A sama Nicky nám volala a prakticky nás zachránila. Na další den nám dokonce zprostředkovala i odvoz z Tekapo, které je od jejího domku v Te Anau vzdálené přes 400 km. Byli jsme šokovaní a šťastní, jak se to krásně vyvinulo. Na ambasádu jsem se nakonec dovolala, ale pochopitelně nebylo jak nám pomoci. Jediná informace, která padla, bylo to, že se ČR bude pokoušet domluvit repatriační let. Zase jsem celou noc nespala. Tušila jsem, že dokud nebudeme v Te Anau, asi se jen tak neuklidním. 

25.3.2020 - 2. den po treku - Te Anau

Ráno jsme odjeli z Tekapo do Te Anau. Po pěti hodinách jízdy jsme celí ztuhlí vypadli z auta. Matěj, který si klid udržoval celou dobu, v klidu jen dál pokračoval. A ze mě to konečně spadlo. Máme kde být, všechno nějak dopadlo, tak jak to Matěj říkal celou dobu.

Celých devadesát sedm dní před tím, než se semlela celá tahle karanténní záležitost, jsme řešili jenom trek. Co budeme jíst, kde budeme spát, jak daleko dnes dojdeme. Mysleli jsme více méně jen na Bluff, kde trek končí. A v Tekapo, kam jsme došli, a kde jsme prozatím skončili, jsme za sebou měli 80% treku. Došli jsme až do poloviny Jižního ostrova. Na Bluff nám zbývalo asi tři týdny chůze. Rok jsme šetřili, rok jsme plánovali. Oba jsme dali výpověď v práci. Teď byla ta šance odjet na takhle dlouhou dobu a takhle daleko.

A pak to přišlo, jak facka: "A máte po prdeli! Vítejte zpátky v realitě!"

Obrečela jsem to, i když jsem si pořád opakovala, že to není důležité. Že jediné důležité je, aby byli moji blízcí zdraví a aby skončilo tohle bláznivé období.

"Konce treků jsou plné paradoxů," říkáváme na přednáškách. Je to smutná i veselá chvíle zároveň. Každý je šťastný, že došel do cíle, a zároveň nešťastný z myšlenky, že tak jasný cíl teď bude muset nahradit něčím jiným. Životem "po treku". Návratem k realitě. A my na tohle nebyli připravení, ani trochu. Nebyli jsme připravení se vzdát toho konce, i když jsme pořád věděli, že je to to poslední důležité. Těšili jsme se na to, jak se budeme čím dál víc blížit k cíli, jak si budeme užívat poslední kilometry, jak si zase prožijeme ty hořkosladké pocity, až dojdeme tenhle náš nejdelší životní trek. Nebyli jsme připravení takhle z ničeho nic skončit. 

Obrečela jsem to, i když jsem si pořád opakovala, že to není důležité. Že jediné důležité je, aby byli moji blízcí zdraví a aby skončilo tohle bláznivé období. Samá klišé jako "zdraví je na prvním místě". Ono fakt je. A já to vím. Ale trvalo mi, než to z mozku došlo až do srdce. Máme za sebou 2 400 km Te Araroa. Novozélandské pecky, kombinace kultury, historie a přírody. Užili jsme si to, jak jsme jen mohli. A to, že jsme přišli o posledních 600 km treku? Na tom nakonec nezáleží, i když nám to zpočátku trhalo srdce. Bude příležitost je dojít. Až bude zase líp.

A víte co, ještě jednou si zopakujme to, co teď hlásá každý po celém světě, ve všech zprávách i rádiích, všichni si to píšeme do zpráv a říkáme do telefonů anebo naživo mumláme do roušky. 

Zdraví je na prvním místě.