Cantenbury (3/5)

04.01.2021

Třetí z pěti regionů Jižního Ostrova kromě hor a sedel nabízí i jednu z největších výzev, možná spíše překážek, na trailu- obejití anebo brodění dvou největších řek křižujících trasu TA- Rakaia River a Rangitata River. 


Den 84 - 97 (14 dní, 10. 3. - 23. 3. 2020)

2066. km - 2390. km TA, Boyle Village - Lake Tekapo

Výhled na Lake Tekapo z hřebenovky za Stag Saddle
Výhled na Lake Tekapo z hřebenovky za Stag Saddle

Přibližná mapa TA: Cantenbury


Z Boyle village do Arthur's Pass (5 dní, 114 km)

Jaká je to paráda.. jaký odpočinek a jaké pohodlí spát na chatách pro trekery! A Cantenbury? Ta je chatkami opět nabytá!

  • den 1: Boyle Village - Hope Kiwi Lodge (noc)
  • den 2: Hope Kiwi Lodge - Hurunui Hut (oběd) - Hurunui Hut No.3 (noc)
  • den 3: Hurunui Hut No.3 - Locke Stream Hut (oběd) - Kiwi Hut (noc)
  • den 4: Kiwi Hut - Deception Hut (noc)
  • den 5: Deception Hut - Arthur's Pass (Sanctuary Campsite)



O Backcountry Huts a Hut Pass v samostatném článku:  


Po noci v posteli, po sprše, najedení a přístroje dobité do plna. Mohli jsme vyrazit dál. Těšilo nás, že nás čeká další úsek plný chatek na přespávání, které nám šetří tolik času a energie a poskytují nám tolik pohodlí, ale jako tradičně jsme byli celí rozlenivělí po noci pod střechou a v posteli. 

První kilometry za Boyle Village bohužel vedou buď po stezce na dohled od silnice nebo přímo po silnici, využili jsme tedy poměrně hustého provozu a stopli si na několik prvních kilometrů projíždějící auto. Na trail jsme se připojili o 9 km dál.

Stezka nejdříve nenabírá mnoho výškových metrů- vede více méně podél Hope River, poté podél Kiwi River, vystoupá nad Summer Lake a následně se vrací opět do údolí řeky, tentokrát k Hurunui RIver. První obtížnější část treku je stoupání do Harper Pass (1,141 m.n.m.) a následné klesání z něj po staré maorské stezce, která je nejen kamenitá, ale také bohatě zarostlá nepříjemnými křovisky a šimrajícím kapradím. Stezka ale poté spadne opět do údolí řeky a vrací se ke svému malému převýšení. 

Obecně ale mají trasy, které vedou blízko u koryt řek, jeden společný problém...

Obecně ale mají trasy, které vedou blízko u koryt řek, jeden společný problém. Během oblev se občas stane, že se stezka utrhne a jen tak si odplave, že se skryje mezi ostatní kamení, anebo že kamsi, společně se stezkou, zmizí i značka. Proto je stezka podél Hurunui River j stezka občas trošku zmatená. Pohodové části po travnatém břehu střídají části ležící v river bed, kamenitém korytu řeky, které je památkou po jarních oblevách. Občasné chybějící části stezky, které jsou vzpomínkou na jarní oblevy, a šplhání se zpět na stezku po strmém utrženém břehu oživily náš postup možná až moc.

Podél Kiwi River
Podél Kiwi River

Nejnáročnější část trailu mezi Boyle Village a Arthur's Pass čeká na samém konci tohoto úseku TA. Výstup do Goat Pass - stezka vede proti proudu Deception River a je oživena nespočetným broděním z jednoho jejího břehu na druhý.

Výstup podél Deception River každopádně patří k dobrodružnějším částem trailu. V případě rozvodněné řeky během tání, dešťů nebo po nich, je třeba výstup odložit nebo tuto část trailu přeskočit. Pokud by byla hladina řeky vyšší, postup podél ní a její brodění by bylo velmi nebezpečné.

 V případě rozvodněné Deception River během tání, dešťů nebo po nich, je třeba výstup odložit nebo tuto část trailu přeskočit. 

Stoupání podél Deception River až do Goat Pass měří 14 km a má trvat celkem 9,5 h. My si stoupání rozdělili přespáním na Upper Deception Hut a zabralo nám celkem 4 + 2 h. 

Samotné stoupání začíná stezkou vedoucí na okraji river bed. Škobrtali jsme mezi kamením, občas přebrodili na druhou stranu řeky, neustále hledající oranžové trojúhelníčky značící cestu. Ty krásně značily i nejlepší místa na přebrodění. Pomalu, ale jistě jsme se šplhali výš a výš. Právě touto cestou se TA konečně dostává do tak známého NP Arthur's Pass.

Asi dva kilometry před Upper Deception Hut se cesta komplikuje. Jak se koryto řeky, které stále stoupá, čím dál tím víc zužuje, brodění je doplněné o přelézání velkých kamenů a protahování se mezi stromky úzkou stezkou vedle koryta. Pomalu nám docházela energie. Náročná stezka si od nás už od rána vynucovala plné soustředění, zírali jsme na kamení a za každou chvilku nepozornosti zaplatili minimálně zaškobrtnutím. Hlad, zmrzlé nohy. Poslední brod, pár metrů lesíkem a najednou se před námi objevila Upper Deception Hut.
A postavila nás před dilema. Bylo teprve šest, cesta vzhůru nám zabrala jen polovinu plánovaného času a měli jsme ještě dvě hodiny světla. Přemýšleli jsme, že bychom to dotáhli až na Goat Pass Hut, která leží jen pár výškových metrů před sedlem. 
Nakonec jsme výstup přerušili nocí strávenou v Upper Decetion Hut, promrzlé nohy v promočených teniskách a hlad nás přiměli vrchol výstupu odložit až na následující den.

Poslední dva kilometry před Goat Pass, které následovaly po Upper Deception Hut, byly sice náročné, ale výhledy a odpočinek na Goat Pass Hut zahřály na srdci. Stoupání podél Deception River až do Goat Pass měří 14 km a má trvat celkem 9,5 h. My si tedy stoupání rozdělili přespáním na Upper Deception Hut a zabralo nám celkem 4 + 2 h. 

Hned za Goat Pass už je stezka zcela jinou kávou. Následující sestup po dřevěném chodníčku byl neuvěřitelně rychlý.
Pohodlná stezka za Goat Pass
Pohodlná stezka za Goat Pass

Zacházku z TA do městečka Arthur's Pass jsme stopli a odpoledne už jsme si užívali radosti města- kafíčko, toastíky s burákovým máslem a džemem. V The Sanctuary, kde jsme strávili i noc a dali si vytouženou sprchu, jsme si vyzvedli poslední z resupply boxů na 4 dny a těšili se na další dny osvěžené čokoládou a horou jídla.

Realita večerů ve městech- únava a toasty..
Realita večerů ve městech- únava a toasty..


Informace o resupply na TA: 


Z Arthur's Pass k Rakaia River (2 dny, 50 km + 21 km stopem)

  • den 1: odbočka u Bealey Hut - Hamilton Hut (noc)
  • den 2: Hamilton Hut - trail angel u Lake Coleridge (noc)

Bill, majitel The Sactuary a velký TA fanda, nám opět ušetřil první kilometry po silnici (celkem 15 dlouhých asfaltových km) z Arthur's Pass ležícího dál od TA až k Bealey Hut, kde se TA opět odtrhává od silnice.

Od této části trailu jsme nečekali nic extra. A to byla velká chyba. Poslední večery jsme trávili spíše povídáním s ostatními trekery na hutech a tak jsme neměli čas moc studovat co nás čeká v následujících dnech. 

Od Bealey Hut dále jsme stoupali lesem, až jsme se dostali nad bushline na úbočí Mt Bruce (1,630 m.n.m.). A otevřel se nám výhled zpět na vrcholky NP Arthur's Pass a údolí řek. 

Poté stezka začínala pomalu klesá podél Harper River. Asi po 17 km leží u TA Hamilton Hut, kde jsme se úspěšně stihli schovat před odpoledním deštěm. A kde jsme se, 15. 3. 2020 poprvé doslechli něco o tom, že se korona virus začíná rozpínat po Německu a Itálii. O nouzovém stavu v ČR jsme netušili vůbec nic. Necelý týden jsme nebyli na internetu- v Arthur's Pass jsme prostě nechytali signál. Tak jsme nic neřešili. Lehnout jsme si proto šli s klidem na duši.

Stezka dál pokračuje podél Harper River. Nejdříve křižuje řeku a je tak oživena brody a později se už prokousává do otevřenějšího údolí a spojuje se s, auty vyježděnou, pohodovou cestou.

Na den po noci v Hamilton Hut jsme neměli příliš jasné plány. Jídla jsme měli dost, ale bylo třeba naplánovat další dny tak, abychom dodrželi zákaz přespávání v pásmu 30 km podél Lake Coleridge, podél kterého se TA vine. Poté nás čekala dlouhá a úmorná cesta kolem Rakaia River- první ze dvou velkých řek, kterým se TA vyhýbá (doslova) velkým obloukem (viz mapa). Rakaia River je z těch dvou nebezpečnější- silně ji ovlivňují deště a její hladina může stoupat v řádu minut. 

Poté nás čekala dlouhá a úmorná cesta kolem Rakaia River- první ze dvou velkých řek, kterým se TA vyhýbá (doslova) velkým obloukem (viz mapa). Rakaia River je z těch dvou nebezpečnější- silně ji ovlivňují deště a její hladina může stoupat v řádu minut.



Jak se dostat okolo řek jsme popsali v článku:


Nakonec jsme se ale rozhodli být nenápadní a pokračovat s tím, že někde v zakázaném pásmu tajně a nenápadně přespíme. To nám ale neklaplo.. Po pár kilometrech jsme zkusili náhodně stoupnout projíždějící vůz. A tak jsme nakonec zcela nečekaně strávili noc pod střechou, dali jsme si grilované kuře a pár piv. Trail angel Sunny, který o TA ani nevěděl, nás pohostil a jasně nám s velkým smíchem řekl, že jsme totální blázni. 

Užili jsme si krásný večer, moc toho nenaspali, a ráno ještě s kocovinou nastupovali do Sunnyho auta... 

Někdy uprostřed noci nám totiž Sunny slíbil, že nás hodí ještě před svou prací na odbočku k Methvenu, městu, kam jsme se potřebovali dostat pro resupply a sednout na bus, který nás hodí zpět na trail head na druhé straně Rakaia River. 

Silnice k Lake Coleridge
Silnice k Lake Coleridge

A tak se nám povedlo, díky Sunnymu a následujícímu stopu, ušetřit si celých 63 km šlapání silnice a ocitli jsme se v Methvenu. 

Methven

Když jsme se dostali do Methvenu, čekal nás střet s realitou. První aktuality o korona viru jsme zaslechli už během stopu, zatím jsme moc nechápali o co jde.. Ale priority byly jasné- po třech týdnech na resupply boxech jsme běželi do supermarketu pro čerstvé jídlo, honem jsme se nacpali avokády, jogurtem, kouskem grilovaného kuřete a už si to vyšlapovali na kafčo a po více než týdnu jsme byli konečně na signálu a na wifi. Mnoho informací, rodiče v karanténě, nouzový stav. Taky jsme se doslechli o pár trekerech, co TA vzdali jen "pár" kilometrů před koncem.
Úplně dutí po tolika dnech na treku, kdy jsme řešili jenom kde budeme spát a co jíst, jsme se nějak pokoušeli srovnat s tolika informacemi a dokonce jsme se i podívali kolik stojí letenky domů. Vzhledem k jejich (pro nás tehdy ještě) nepochopitelně astronomických cenám a našemu rozčarování jsme se ale rozhodli zůstat na Zélandu- na NZ bylo zatím jen 8 nakažených a v ČR začínala naskakovat dost vysoká čísla nakažených. Kam bychom se hrnuli, když tady je bezpečno.

Kam bychom se hrnuli, když tady je bezpečno. 



Více o tom jak to všechno dopadlo..


Tím odpadlo rozhodování, zda jet či nejet domů do ČR, ale stále na nás čekaly dvě rozhodnutí:

  1. jak se dostaneme na trail head za Rakaia River,
  2. na kolik dní nakoupíme zásoby v závislosti na to, zda se pokusíme přebrodit Rangitata River.

Lístky na trail head jsme nakonec sehnali v infocentru v Methvenu za 20 NZD- školní autobus, který jezdí každý všední den vyzvedávat děti na farmy daleko od Methvenu nás v 6:00 nabere v centru a hodí nás až k TA.

A zásoby? Mnoho trekerů nám řeklo, že pokud si pohlídáme předpověď počasí a budeme opatrní, přebrodit Rangitatu je reálné. Tak jsme se rozhodli nakoupit jídlo na celých 7 dní chůze- 4 dny k Rangitata River a další 3 dny od řeky k Lake Tekapo, kde narazíme na další civilizaci a obchod s jídlem.

Následující den jsme vstávali bolestivě brzy a ještě za tmy nastupovali do autobusu směrem zpět k TA, pryč od signálu a novinek ze světa.


Od Rakaia k Rangitata River (3 dny, 70 km)

  • den 1: trail head u Rakaia River - A-frame Hut (oběd) - Comyns Hut (noc)
  • den 2: Comyns Hut - Manuka Hut (noc)
  • den 3: Manuka Hut - po brodu Rangitata River (noc)

Nádhera východu slunce během stoupání do Turtons Saddle (1,130 m.n.m.) nám vyrovnala i bolestivé brzké vstávání. Celý den jsme šli krásnou krajinou a těšila nás pohodová stezka. Noc jsme strávili v trochu unavené, ale nakonec útulné, Comyns Hut

Jediné, co nás pomalu, ale jistě, začínalo už pár dní trápit je pomalu končící léto. Chladné noci a o to těžší rána. Fajn, že ve většině chatek byl krb a obvykle v blízkém okolí i dříví na zátop.

Druhý den za Comyns Hut jsme si užili prvních 300 m, nasycení snídaní a v suchých teplých ponožkách. Následujících 6 km, které nám zabraly asi 2 h, jsme prakticky strávili v korytu říčky, kterou jsme brodili sem tam, v kraťasech a zároveň zabalení v péřovkách, tahle kombinace se pomalu stávala naším klasickým ohozem. 

Po osvěžujícím ránu v řece jsme se začínali pomalu šplhat do Clent Hills Saddle (1,485 m.n.m.), sice jsme následovali trochu zmatenou stezku, ale přesto jsme byli šťastní, že se konečně zahříváme a pomalu, ale jistě, chůzí sušíme i promočené ponožky a boty.

Za sedlem nás čekal parádní traverz, který se dlouho držel vrstevnice, než nás stezka opět svedla do údolí...

... a dále nás laskavě vedla otevřenější krajinou a zřetelnější stezkou.

V Manuka Hut, kde jsme trávili noc, bylo úplně plno. Chatka pro šest lidí byla našlapaná k prasknutí. Matěj spal na zemi a já vmáčknutá na extra krátké palandě. Ale byli jsme vděční za střechu nad hlavou. Večerní pohodou otřásalo téma korona viru, mix různých národností sdílel všechny možné informace. My se snažili moc nezapojovat a zachovat si, znovu otřesené, zbytky pohody.

Poslední den před Rangitatou se nám trochu mračil. Šli jsme ale otevřenou krajinou a jednoduchým terénem, proto jsme navzdory našim líným a dlouhým ránům byli u koryta řeky po 40 km chůze kolem čtvrté odpoledne. Měli jsme celé čtyři hodiny do setměním, ale za to zataženou oblohu. Chodci v protisměru nám ale donesly nejčerstvější zprávy o počasí- posledních několik dní v oblasti nepršelo, ale dnes v noci a zítra je předpověď jasná- dlouhý a vytrvalý déšť. To znamenalo jediné- Rangitatu krosneme buď teď anebo nikdy.

To znamenalo jediné- Rangitatu krosneme buď teď anebo nikdy.

Přes Rangitata River (4 h, 8 km)

Brod přes Rangitatu byl sice dobrodružný, ale zejména kvůli naší lehké nervozitě a únavě po dávce kilometrů, které jsme ten den překousali. 
Počasí jsme průběžně kontrolovali od protijdoucích trekerů už několik dní a tak byly tři její proudy, které je nutné překročit, silné ještě v únosné míře. 
Více o brodu velkých řek a Rangitata river (případně jak se dostat okolo ní) v článku Kuriozity na Te Araroa.

Two Thumb Track (od Rangitata River k Lake Tekapo) (5 dní, 114 km)

  • den 1: trail head u Rangitata River - Crooked Spur Hut (noc)
  • den 2: Crooked Spur Hut - Stone Hut (oběd) - Royal Hut (noc)
  • den 3: Royal Hut - Camp Stream Hut (oběd) - Lake Tekapo (noc)

Udělali jsme dobře, že jsme navzdory únavě Rangitatu přebrodili předchozí den. Předpověď počasí nelhala, krápalo už v noci a následující den ráno bylo značně pošmourno. Nechtělo se nám ze stanu, tak jsme si dali snídani v posteli a vyrazili až v jedenáct. Díky deštivé předpovědi byl plán jasný- dojdeme jen necelých 10 km k nejbližší chatě a počkáme na lepší počasí následující den.

Celý den bylo deštivo, přesně podle předpovědi. A stezka vedoucí k chatce byla navzdory svým 10 km výživná až až. Bush Stream, kolem kterého vede, se přes noc rozvodnil a čím dál jsme postupovali, tím větší sílu měl. Nízké teploty, vytrvalý deštík, chvílemi proudem utržená stezka a ledová voda, kterou jsme se brodili, byla výživná kombinace. Síly nám vyšly tak akorát ke Crooked Spur Hut. Poslední výškové metry (z čtyř set) nám daly solidně zabrat. V chatě jsme hned skočili do spacáků a snažili jsme si co nejrychleji zahřát promrzlé nohy. Ani vařit a jíst se nám nechtělo.

Slunce druhý den vycházelo do nádherného dne. Dokonce nás v nejlepší chvíli vzbudily sluneční paprsky prosvítající do chatky miniaturním okénkem, a tak jsme stihli i vyběhnout a první ranní paprsky si vychutnat na vlastní kůži. 

Ráno jsme opět nespěchali, čekalo nás jen 15 km k Royal Hut, tak jsme si na pomalu sílícím slunci nechali vysušit všechny mokré kousky oblečení po včerejším dešti. Do následujícího sedla jsme tak vycházeli víceméně sušší. 

Celý den jsme se drželi ve zcela otevřené krajině, v horách a suťoviscích, občas stoupali, občas klesali.. Byl poslední letní den a nám se otevíraly samé krásné výhledy. Byli jsme si prakticky jistí, že právě procházíme tou nejkrásnější částí trailu. 

Brzy odpoledne jsme došli na Royal Hut a dál už nepokračovali- k další chatě zbývalo mnoho kilometrů a následující den nás čekal výstup na nejvyšší bod TA, Stag Saddle (1,925 m.n.m.).

Večer se k nám připojili NOBO chodci, kteří ještě ten den ráno byli na signálu v civilizaci. Laskavě nás oblažili nejnovějšími zprávami o korona viru i se sladkou příchutí hysterie.. Celou noc jsem nespala, ale Matěj naštěstí zařezával za oba..

Od Royal Hut se stezka vine podél potůčku, jeden brod a pak už nám vydržela suchá stezka až do Stag Saddle. Postupné stoupání se sluncem v zádech nám utíkalo jak voda, stezka byla poměrně jednoduchá a hezky značená.

Až posledních 150 v.m. se stezka vydala statečně na kolmo k vrstevnici a vytáhla nás do vyfoukaného Stag Saddle (1,925 m.n.m.).

Za sedlem TA opět padá do údolí, ale existuje k ní alternativní trasa - hřebenovka přes vrcholky kopců s výhledy na Mt Cook (3,724 m.n.m.). Ačkoliv nás pěkně vyfoukala, rozhodně jsme si užili novozélandských hor plnými doušky.

Po parádní hřebenovce už nás čekal pomalý sestup do údolí a návrat na tradiční trasu TA. Sestoupili jsme až na štěrkovou cestu, která vedla ke Camp Stream Hut, kde jsme rychle poobědvali. Tušili jsme, že už je načase přidat na tempu, dnešní výhledy už jsme si užili a čekal nás střet s realitou- až do městečka Lake Tekapo, na signál a pro informace. 

Poslední výhledy, přítoky do Lake Tekapo
Poslední výhledy, přítoky do Lake Tekapo

Po pár kilometrech jsme v dálce zahlédli slepou silnici vedoucí od ski areálu k Lake Tekapo. Byli jsme asi 50 m od ní, když po ní projíždělo auto, na které jsme, napůl z legrace a napůl ze zoufalství, začali mávat se zdviženými palci na stop. Nemohli jsme uvěřit, že auto zastavilo. Chvíli jsme stáli jako opaření a uvědomili si, že jsme si možná zrovna ukončili TA. Ale co, rozběhli jsme se k autu, kde už nás informacemi o zavírání hranic, karanténě, šířící se infekci a celosvětové pandemii bohatě zasypal řidič vozu. Říkal, že by normálně nezastavil, ale nemohl nás tam nechat, když je teď důležitá každá hodina.. 



A tak jsme se z Te Araroa museli prozatím rozloučit. Tady před Lake Tekapo jsme dosáhli přesně 80% treku a 50% Jižního Ostrova. A teď tam na nás čeká místo, na které se jednou vrátíme a Te Ararou dokončíme...

jQuery Tlačítko na začiatok by William from Wpromotions.eu