GR 11: Nástup

Už je to nějakou dobu co jsme se vrátili z Pyrenejí. Ale pořád si tak živě pamatuji na ty první dny.. Začínali jsme od Cabo de Higuer, symbolického místa, kde se Pyrenejský masiv dotýká oceánu a kde začíná i naše trasa, GR 11 alias "Trans Pireneica". 

Takže ten "Nástup"

První dny byly krušné. Jedna věc byl batoh. Tak těžký a nepohodlný. Byl mi přítěží hned od prvních metrů, ať jsem šla po rovině, do kopce, z kopce. Trapézy řvaly, ať ho sakra sundám, co udělaly, že musí tak trpět. Já s nimi dost souhlasila. Batoh šel dolů každou hodinu, krátký odpočinek, a pak zase tu mrchu nasadit a jít dál. První den jsme ušli 15 km z 30. To jednoho na začátek povzbudí. Ale začátky Pyrenejí jsou mírné a dávají čas na to v klidu si zvyknout na terén a chůzi. Přechází se tedy spíš kopce a kopečky, krajina se jen jemně vlní, ale už se otevírají první výhledy. Nicméně jak jsem psala v úvodu... nezkušený chodec neví, že si těch kopečků má vážit... a tak je nenávidí.  

Druhá věc je oceán, ten umí být zrádný.. když má náladu, shání nad sebou mraky a když se zdá, že už by jich mohlo být dost, foukne je pěkně terorizovat pevninu. Voda je sice blahodárná, ale když se vyráží na dlouhý trek, chce to se postupně adaptovat.. na nepohodlí, málo spánku, špinavé věci. Nám ale tohle počasí umožnilo celý proces adaptace podstatně zkrátit. Od začátku pršelo. A pršelo skoro celých prvních deset dnů. A vytrvale. A když nepršelo, tak se alespoň tvářilo, že každou chvíli začne. Takže mokré, nebo přinejmenším vlhké, oblečení, stan a všechno ostatní vybavení... a postupně i má levá pohorka, což jsem nesla velmi, ale velmi špatně. Čvachtání v botě mě dovádělo k šílenství. Stane se. Ale nebe zůstávalo stále stejně výhružné a ocelově šedé. Ani nadávky nepomáhaly a mraky nad námi stále měly převahu.  

No a tak jsme se otužovali a zvykali si. Občas jsme se přes den schovali do stanu během největšího lijáku, já většinou usnula, pak se mi nechtělo vstávat a byla jsem vzteklá, a tak dokola. Prostě idylka! Ale když přeci jen chvílemi vysvitlo slunce, byla to o to větší nádhera.  

Trasa v tomto prvním úseku vede zčásti lesy, zčásti loukami a prochází poměrně dost vesnicemi, kde se dá dokoupit jídlo. Vodní zdroje jsou poměrně časté (jako obvykle s radostí odkazuji na průvodce Cicerone, který vodní zdroje značí v mapách i popisuje v textu) a cesty pohodlné.  

A tak jsme tu první část Pyrenejí, tu, kde jsme měli čas i terén, na to si pěkně zvyknout, využili na maximum. Zocelení deštěm, prvními kilometry, přivyklí na batohy a už zase v dobré náladě, jsme se postupně prokousali až ke skutečným Pyrenejím, tedy "Opravdovým horám". 

Tyhle "Opravdové hory" přišly právě včas. Poslední dva dny "Nástupu" nás totiž potrápily ještě o něco víc.. předposlední ráno už jsme měli všechno promoklé, ráno jsme vstávali do mrholení, mokrá pohorka si při chůzi vesele čvachtala, všude bahno a nebo klouzavé kamení.. tak jsme se rozhodli, že si zasloužíme noc v hostelu. Do Isaby, kde jsme se rozhodli se ubytovat, jsme dorazili už po poledni, na booking.com jsme našli první hostel co se namanul a utíkali do sucha a do tepla. Rozhodli jsme se, nadšení ze střechy nad hlavou, že si tedy vypereme vše propocené a špinavé! Jaká to byla chyba jsme si uvědomili až druhý den ráno.. V hostelu totiž netopili, takže nám nic neuschlo. Statečně jsme se tedy, vyhřátí z peřin a pořádného odpočinku, navlékli do vlhkého oblečení a řekli si, že to uschne za chůze. Nicméně opět nic neuschlo, protože se krátce potom, co jsme vyšli, znovu rozpršelo. Nadšením jsme skákali. Došli jsme tedy na konec etapy, do kempu Zuriza a naivně se rozhodli zopakovat sušení věcí. Ubytování bylo plné. Měli jsme si tedy postavit stan, což by naší situaci moc neřešilo.. nakonec se nám ale podařilo, ve spolupráci se dvěma dalšími skvělými českými spolubojovníky, docílit toho, aby nám nejen zatopili ve společenské místnosti, kde jsme vše vysušili, ale aby nás tam dokonce nechali přespat! A po téhle noci, od téhle chvíle, už vše spělo jen k lepšímu a my byli připraveni jít dál.

Info nakonec: 

• dle Cicerone průvodce trasa z Hondarribie až do kempu Zuriza, který považuji za konec "Nástupu", trvá 8 dní a měří 174 km
• my jsme ji překonali za 10 dní, volným tempem, první dlouhý den jsme rozdělili na dva, jeden den jsme v hostelu sušili všechny mokré věci
• téměř celou trasu lze najít v turistických mapách na mapy.cz, my jsme je často využívali jako pomocníčka v orientaci

• v průvodci je trasa rozplánována následovně: 

1. Stage 1: Cabo de Higuer-Bera, 30 km, ↑ 1100 v.m., ↓ 1100 v.m.
2. Stage 2: Bera-Elizondo, 31 km, ↑ 1400 v.m., ↓ 1200 v.m. 
3. Stage 3: Elizondo-Puerto de Urkiago, 19 km, ↑ 1100 v.m., ↓ 400 v.m.
4. Stage 4: Puerto de Urkiago-Burguete, 18 km, ↑ 800 v.m., ↓ 800 v.m.
5. Stage 5: Burguete-Hiriberri, 18 km, ↑ 600 v.m., ↓ 600 v.m.
6. Stage 6: Hiriberri-Ochagavía, 21 km, ↑ 800 v.m., ↓ 1000 v.m.
7. Stage 7: Ochagavía-Isaba, 20 km, ↑ 700 v.m., ↓ 700 v.m.
8. Stage 8: Isaba-Zuriza, 17 km, ↑ 1400 v.m., ↓ 1000 v.m.

Fotogalerie: