GR 11: Sestup
Takže po překonání počátečních šoků i vysokých hor se konečně pomalu dostáváme až k závěru cesty... k moři!
Z hor se stávají kopce a kamenité svahy se proměňují v lesy. Převýšení už nejsou tak hrozivá jako předchozí dny, spíše se střídá menší klesání a stoupání, což je vlastně teď už, pro Pyrenejemi zocelené tělo, spíše procházka. Konečně! Jediná nevýhoda je to, že ačkoliv tělo fyzicky už vše zvládá, vyžaduje o to víc potravy a dobrot. Hlad je nekonečný a jí se čím dál tím víc. Když jsme se tomu ale přizpůsobili a prostě s sebou v batohu nosili víc jídla, vše fungovalo jak mělo.
V průběhu cesty jsme pořád nahlíželi do průvodce a chtěli vědět co nás čeká, studovali poslední dny cesty už během dnů prvních a představovali si jaký asi bude terén a jak se nám půjde. Mimo jiné nás v téhle poslední části treku čekala stage 40, 31 km dlouhá, 2200 v.m. stoupání a 2500 v.m. klesání. A přesto jsme se jí nemohli dočkat.
"If you turn right you will come to a swimming hole in about 5 minutes which is better than any on the GR 11." - je psáno v průvodci. A to nás prostě nadchlo!
Jakmile jsme v průvodci našli tuhle větu, začali jsme se těšit jak se natáhneme na plážičce, budeme se koupat a jíst a pospávat. Ale turistů, na které jsme si v průběhu cesty odvykli, byla u vody spousta (nedaleko leží vesnice, ze které se všichni vydávají na procházku s koupáním), a taky jsme se velmi rychle začali nudit a touha jít dál nás šťouchala, abychom se neváleli a zase vyrazili.
Čím blíž k moři jsme byli, tím větší vedro bylo. A tenhle den nebyl nijak výjimečný. Vycházeli jsme nakonec od řeky asi po 2 hodinách odpočinku, kolem 19.h večer, ale vedro bylo stále šílené. Vyšli jsme vykoupaní a osvěžení a během 15 minut jsme byli propocení jako kdybychom se nemyli a šlapali už tak 14 dní. Ale nelitovali jsme. Šli jsme dál a věděli jsme, že zase postupujeme, že se zase blížíme k cíli a že je tedy vše jak má být.
Albanya, městečko, které nás čekalo jako další, bylo zároveň jedním z posledních měst kde jsme si chtěli a potřebovali dokoupit zásoby jídla na další dva až tři dny. Navzdory záznamům v průvodci byl ale obchod ve městě zavřený. A akorát jsme dojedli naše skromné zásoby z batůžků... Seděli jsme tedy v bistru na náměstí a vymýšleli co dál. A pak se k nám na svačinku přidala katalánská rodinka- otec s dvěma syny, 15 a 18 let. (Jakmile viděli naše velké batohy, bylo jim jasné, že jsme kolegové!) Šli celou GR 11 a vycházeli jen pár dní před námi. Měli jsme štěstí, uměli anglicky, takže jsme se domluvili a zároveň pochopitelně i katalánsky, tak se vyptali i za nás a zjistili, že v nedalekém městě Sant Llorenc de la Muga je obchod a je do konce i otevřený! Rozhodli jsme se tedy všichni společně sejít z GR 11 a vydat se vlastní cestou, k nejbližšímu obchodu s jídlem. (Přibližná mapa naší trasy Albanya- La Jonquera.)
Tyhle nákupy a obchody se postupně staly takovými našimi záchytnými body na cestě. Jakmile jsme jeden krámek i s nákupem opustili, během cca 24 hodin jsme začali přemítat kdy potkáme další obchod a co si tam koupíme dobrého. Kromě toho, že jsme si museli vždy plánovat kolik toho musíme nakoupit, abychom akorát vyšli k dalšímu obchodu, šlo zejména o to, že naše touha po sladkém, a to zejména po ovoci, se stále zvětšovala a nikdy nám moc dlouho po nákupu nevydrželo.
Takže jsme v Sant Llorenc de la Muga nakoupili, vykoupali se v řece a krátce před setměním, když už teplota pomalu klesala, vyrazili dál, po cyklistické stezce až k přehradě, kde jsme si postavili stany. A druhý den, po několika kilometrech, už nás čekal velmi ošklivý a brutální návrat do civilizace, do hraničního města jménem La Jonquera. Z přírody, z korkových hájů a pískových cest, které jen občas prostřídaly chatrné asfaltky jsme se po průchodu jediným tunýlkem ocitli hned u dálnice a u mýtných bran. Neviděli jsme ani zlomek španělských měst a vesnic, ale přesto byla ihned jasná jedna věc: La Jonquera musí být nejošklivější město Španělska. Jediné co na ní bylo opravdu pozitivní bylo to, že jsme zde v domácích potřebách koupili náš easy-click plyn. La Jonquera nás ale nenechala odejít jen tak..
V plánu bylo strávit zde jednu noc, díky našim novým společníkům, Danovi a jeho synům, jsme mohli přespat v místní strážní věži, kde bývá umožněno nocovat pouze poutníkům z Katalánska. Byli jsme šťastní, že budeme spát pod střechou a v místě, kde je dokonce i sprcha a záchod! Jediné co tu parádu znepříjemňovalo bylo to, že přes den teploty dosahovaly k 45°C a před vedrem nebylo kam se schovat. Tlusté kamenné zdi věže byly rozpálené, uvnitř bylo jak v pekle a venku ve stínu úplně stejně. Velkou část dne jsme tedy strávili vymýšlením jak ochladit "ložnici", kde byla postavená obrovská palanda asi pro 8 lidí. Moc jsme toho nevymysleli a horko vyhrávalo.. Ale přesto jsme se těšili na noc pod střechou. Ta ale taky nevyšla podle plánů..
Matějovi se udělalo večer tak zle, že celou noc místo odpočinku strávil běháním na záchod. Až k ránu, potom co ze sebe už dostal vše možné i nemožné, se mu udělalo trošku lépe a konečně usnul.. ale to už zase začínalo být to nesnesitelné vedro. Jak se říká.. z louže pod okap.. Museli jsme změnit plány a zůstat další den.. Mezitím jsme přemýšleli z čeho ten střevní atak tak může být? Došli jsme k závěru, že to musí být voda, kterou jsme si v místní umývárně natočili a pili.. všechnu vodu během celých Pyrenejí jsme filtrovali, ale tady, v civilizaci, v umývárně, pod střechou.. nás to prostě nenapadlo.. Hned po příchodu jsme se ujišťovali a ptali se Dana, jestli zde můžeme pít vodu z kohoutku, tehdy nám řekl, dnes už legendární hlášku: "Jsme tady přece hosté! Samozřejmě, že tu nemůže být zkažená voda pro hosty!" Zasmáli jsme se, každý z nás vypil jen pár doušků vody, ale nakonec jsme si stejně řekli, že budeme vodu filtrovat. Na rozdíl od Dana a jeho synů.
Matěj to tedy odnesl hned první večer. A já druhý den dopoledne. V životě se mi až do téhle chvíle nestalo, že jsem propadla takovému zoufalství, jako v téhle pekelné a vařící věži. Horko, zvracení a průjem, obavy, že nám zbývá tak malý kousek do konce a že ho nedojdeme.. toužila jsme být lusknutím prstů doma, v chládku, v posteli, v klidu.. Trvalo to ale jen pár hodin a bylo mi zase lépe. Zoufalství ustoupilo a já věděla, že GR 11 prostě dojdu, třeba i po čtyřech. Naléhali jsme na Dana s rodinou, ať tu vodu nepijí, ať jí filtrují, že to nemůže být ničím jiným. Tvrdohlavě ji ale pili dál a zatím byli v pořádku..
Po dvou nocích v La Jonquera jsme konečně mohli vyrazit dál. Noc byla sice horká, ale klidná, nikdo nezvracel, takže vlastně krása! Sice jsem ještě nebyla zcela ve formě, ale šlo to. Bylo stále horko, navíc dusno, blížila se bouřka. A zanedlouho jsme už narazili na ten dlouho očekávaný výhled. Vůbec poprvé na GR 11 jsme zahlédli Středozemní moře.
Danův mladší syn tenkrát pronesl největší a nejpravdivější poznatek z celé GR 11: "Cíl! Tak blízko a přitom stále tak daleko.."
Měli jsme za sebou asi 750 km a zbývalo pouhých 70 km. V poměru s překonanou vzdáleností se to zdálo jako nic. Ale dlouhodobá únava a blížící se cíl jako by z nás vysávaly zbytky energie a my věděli, že už tam brzy budeme a začali polevovat. Na tomhle místě jsme ale už všichni věděli, že GR 11 překonáme a že to bude zážitek na celý život. Že to bude jeden z těch zážitků, které nikdy nezapomene, a které nás budou už navždy hřát na srdci.
To jsme ještě netušili, že já s Matějem, budeme z naší momentálně pětičlenné party jediní, kteří GR 11 úspěšně dokončí. Jen pár kilometrů po tomto výhledu jsme se rozdělili a domluvili se na místě, kde se opět sejdeme. Večer nám ale Dan na sms neodpovídal a na volání nereagoval. Až druhý den pozdě odpoledne nám přišla sms: "Jsme v nemocnici ve Figueres, tátovi bylo špatně, asi to bylo vážně z vody..." Později jsme se dozvěděli, že v nemocnici Dan strávil skoro 5 dnů, zřejmě nákazu nesl ještě hůř než my.. psal, že jedou všichni domů a snad GR 11 dojdou až se vrátí příště do Španělska.. Dokončit trek není vždy jen o fyzičce, počasí a podmínkách.. vždycky hraje velkou roli i štěstí a náhoda.. ostatně jako ve všem.
Dál jsme tedy pokračovali sami. Poslední dny byly horké a díky tomu i úmorné. V podstatě bylo možné jít jen brzy ráno a pak krátce před setměním, mezitím jsme byli zralí na to tak těžce oddychovat někde ve stínu..
Předposlední den na GR 11. Cíl se blížil a my byli konečně u moře! A protože zákon schválnosti opravdu funguje, ten den co jsme dorazili k moři, začalo strašlivě foukat, spadla teplota a poprchávalo. (Později jsme se dočetli, že se tomuto větru říká "tramontana", často v této oblasti vane podél Pyrenejí.) Vítr se do nás opíral jak mohl, a byla taková zima, že se nám nechtělo ani do moře, na které jsme se tak těšili. Ale protože jsme si chtěli užít alespoň výhledů na moře a už se nám nechtělo ho opouštět, rozhodli jsme se opustit GR 11 a místo toho zůstat na pobřeží, dočasně na trase GR 92.
Poslední den, a taky ty poslední kilometry, bolely mnohem víc než jsme čekali.. šli jsme lehkým terénem, ale cesta utíkala hrozně pomalu. Jakoby nám ten cíl, jen pár kilometrů vzdálený, stále unikal.
A když jsme konečně došli až sem na Cap de Creus, na samý konec GR 11, padla na nás nejen únava, ale i smutek, že to všechno už končí.
Ty konce treků jsou prostě plné paradoxů...
Každý se na cestu vydává, aby jí došel, aby překonal sám sebe, psychicky i fyzicky, aby si dokázal, že zvládne ujít takový kus, co bude vidět i na malém glóbusu, aby uvěřil, že překonat lze i zdánlivě nemožné.. Celou cestu se těšíš z toho, jak se blížíš k cíli, nevydržíš, neposedíš, jen abys šel dál. Ale jak se k tomu cíli blížíš, uvědomuješ si postupně a pomalu, že s tím radostným cílem jde ruku v ruce i konec toho dobrodružství. A že se člověk zase vrátí ke svému běžnému životu. A že je před tebou těžký úkol, a to že budeš muset vymyslet nějakou další cestu, která se nádherné cestě Pyrenejemi alespoň vyrovná.
Pyrenejská GR 11 byla osudová...
Info nakonec:
- dle Cicerone průvodce trasa ze Setcases až na Cap de Creus trvá 7 dní a měří asi 160 km
- my jsme ji díky nemoci, která nás o dva dny zdržela, překonali za 9 dní
- v průvodci je trasa rozplánována následovně:
- Stage 39: Setcases → Beget, 21 km, 6,5 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 1800 v.m.
- Stage 40: → Albanyá, 31 km, 9,5 h, ↑ 2200 v.m., ↓ 2500 v.m.
- Stage 41: → Macanet de Cabrenys, 21 km, 4,5 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 1000 v.m.
- Stage 42: → La Jonquera, 20 km, 5 h, ↑ 600 v.m., ↓ 800 v.m.
- Stage 43: → Els Vilars, 23 km, 6,5 h, ↑ 1200 v.m., ↓ 1100 v.m.
- Stage 44: → Llancá, 26 km, 5,5 h, ↑ 700 v.m., ↓ 1000 v.m.
- Stage 45: → Cap De Creus, 27 km, 7,5 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 1100 v.m.
Něco navíc:
- Stage 40-42: vzhledem k zavřenému obchůdku v Albanyi jsme museli změnit trasu a vydali se vstříc jídlu a nákupu!
- Stage 45: místo klasické GR 11, která by nás táhla do dalšího kopce, jsme si chtěli užít moře a zvolili cestu podél pobřeží