GR 11: Opravdové hory

A tak jsme se prokousali "Nástupem" až k "Opravdovým horám".. 

"Opravdové hory" jsou část GR 11, kde dostane tělo teprve pořádně zabrat! Jelikož GR 11 je přechod Pyrenejí, který se snaží volit tu nejpřímější cestu, znamená to logicky, že povede vždy kombinací sedlo-údolí-sedlo-údolí a stále dokola. A vlastně ihned po kempu Zuriza, kterým končí "Nástup", jsme se už dostali do tzv. Středních neboli Vysokých Pyrenejí. V těch se nachází většina těch impozantních výhledů, stejně jako nejodlehlejší části tohoto pohoří.

A hned první den Vysokých Pyrenejí si na nás přichystal samé lahůdky! Nejdříve nás namlsal prvními horskými vyhlídkami, prvním setkání s pyrenejskými ovečkami a po dlouhé době i sluníčkem. Vystoupali jsme až k chatce a do údolí jménem Aguas Tuertas (meandrující říčka na fotce níže). Údolí jsme ale později přejmenovali na Údolí krav. Byly všude. A my si byli jistí, že nechceme, aby kolem nás v noci chodily a zvonily těmi ohromnými zvony, co mají na krku. Už se blížil večer, měli jsme za sebou asi 20 km a náročné stoupání i klesání, ale krávy pořád všude okolo. A tak jsme šli dál, dál, dál, a snažili se dostat tak daleko, aby se zcela jistě nestalo, že nás krávy v noci doženou. Cestou jsme se sice trošku ztratili, omylem se zašli podívat na francouzské hranice, ale nakonec jsme se zase našli, vrátili se na GR 11, rozložili stan na rovném plácku a zdálo se, že jsme došli tak daleko, že noc prostě musí být klidná. A to jsme se mýlili. Okolo druhé hodiny ráno nám cosi začalo šťouchat do stanu.. po malé srdeční příhodě a krátké vzpomínce na hororové příběhy odehrávající se v mlžné pustině (ne nepodobné té, kde jsme se právě nacházeli) se Matěj osmělil a vykoukl. Hříbě. Zvědavě nám olizovalo stan. Naštěstí se leklo víc než Matěj a odběhlo. Zbytek stáda nás ale po celou noc oblažoval svou zvonivou přítomností. Není nad klidnou noc. :) (Stage 10) 

V této části Pyrenejí se nám také naskytl pohled na nádherný (a také prý v Pyrenejích nejfotografovanější) vrchol Pic du Midi d'Ossau (2884 m.n.m.) s odrazem v jezeru Ibon d'Anayet. (Stage 11) 

Po tomto uvítání místním dobytkem a po prvních krásných výhledech cesta dál ubíhala. A my už se pomalu blížili k prvnímu zaslanému balíčku! Před odjezdem jsem rozesílala emaily na info centra, a také do některých chat a kempů. A pár z nich mi odpovědělo pozitivně. První z nich bylo info centrum v městečku Sallent de Gállego. Vyzvedli jsme balíček, pomazlili se s dobrotami, naložili několik kg navíc do batohů, a jen pár km za městečkem našli krásný plácek jako stvořený k postavení stanu a uvaření večeře. Nikdy bych nevěřila, jak moc můžou člověku na těchto cestách chybět židle a stoly. Ty běžné činnosti, které děláme doma, kde vše má své místo a my máme svůj prostor na práci, tyhle činnosti na cestách trvají mnohonásobně déle. Všechno hrabat z batohu, ještě dojít pro vodu, ještě se při vaření krčit na zemi. A stůl a židle mnoho z toho zachrání a urychlí! Postupem času jsme se dopracovali až k tomu, že jsme měli upřímnou a ohromnou radost pokaždé, když nám vyšla pauza na místo, kde byl stůl a židle! 

GR 11 vede poměrně často přes městečka, což je skvělé, když si člověk potřebuje dokoupit něco k snědku, přespat v hotelu, dát si večeři. Ale tahle městečka jsou téměř vždy v údolí, což znamená jeden skopec a jeden kopec navíc- takže taky utrpení, pot a nadávky navíc. Občas jsme tedy, když jsme zrovna měli dost zásob jídla, nepohrdli menší zkratkou. A zrovna tady se nám to poštěstilo! Podél potrubí (a občas trošku stísněnými tunely vytvořenými pro toto potrubí) od chaty Refugio Bachimana až kousek pod úroveň Ibones Brazato, kam vede i klasická GR 11, vede krásná zkratka, téměř po vrstevnici, které jsme s chutí využily. (Stage 13-14)

Trasa dále pokračuje mj. známým národním parkem, a tím je Ordesa y Monte Perdido. GR 11 bohužel vede přímo tímto známým velkolepým kaňonem, ale bohužel přímo jeho dnem a výhledy tedy nejsou takové, jaké by asi mohly být z cestiček, které vedou na jeho hraně, ty zkusíme asi příště. :) V celém národním parku je zakázáno kempování mimo místa vyhrazeného u Refugio de Goriz. Tady stačí se zaregistrovat a bez poplatku je zde možné si v podvečer postavit stan. Nám tu zase po pár dnech vydatně pršelo, tak jsme se celé odpoledne schovávali v chatě, kde jsme si vařili a v tom nečasu užívali střechy nad hlavou. (Stage 15) 

Další den sice už bylo krásné počasí, ale vůbec jsme ještě netušili, že nás čeká nejbrutálnější sestup celých Pyrenejí. Věděli jsme podle map a grafu převýšení, že to nebude nijak příjemné. Netušili jsme ale, že naše nebohá kolena nám budou tenhle sestup vyčítat po celý zbytek treku a ještě dva až tři týdny po něm. Sestup z Collata Anisclo byl vůbec nejhorší co jsme zatím absolvovali. Kombinace cca 15 dnů na cestě, prudkého klesání a těžkého batohu nemůže vytvořit nic pěkného. A já (a díky mému "nadšení") si tenhle sestup náležitě užila.. Jediné co mi později zase zlepšilo vzpomínky na něj bylo to, že se nesmazatelně vepsal do paměti všem, kteří jej na GR 11 absolvovali. Prostě výživný den. Večer byl problém si i dřepnout k vaření a stavění stanu, pokaždé jsem si pěkně pofňukala! (Stage 16) 

Ale po tomhle sestupu už byly všechny výstupy i sestupy jen lepší. Kolena sice protestovala, ale nové výhledy, které se nám otevíraly každý den, zlepšující se fyzička, a to jak jsme se úspěšně posouvali na mapce směrem k moři, nás povzbuzovalo jít stále dál a každé ráno se těšit na zážitky dalšího dne.  

Ačkoliv jsme nebyli během trasy úplně naladění na překonávání jakýchkoliv vrcholů a výstupů navíc, rozhodli jsme se, že pokoříme Pico de Posets, druhou nejvyšší horu Pyrenejí (3371 m.n.m.). Bylo to cestou a měli jsme čas. Přemýšleli jsme, jakou přístupovou cestu zvolíme- na vrchol je totiž možné vystoupit z jižní i ze severní strany, a z jižní i ze severní strany hory také vedou značené cesty. Naštěstí nás krátce před tím, než se cesta rozdělovala na tyto dvě varianty, napadlo, že výstup z jižní strany, kde pochopitelně i rychleji taje sníh, bude mnohem méně náročný. Na vrchol jsme se vydali v půlce července a cesta to byla krásná. Sice jsme šplhali přes sněhová pole bez maček i nesmeků, ale vzhledem k tomu jak byl sníh už měkký, to nebyl žádný problém. Výstup na 700 v.m. převýšení,.(Stage 19, varianta 2).

A GR 11 dál poklidně ubíhala. Dál jsme potkávali stáda ovcí, překonávali další údolí i sedla, a moře se čím dál víc blížilo. Jen občas tento poklidný postup přerušily nečekané zážitky. Třeba v sedle Port de Ratera de Colomérs, kde jsme si večer, hladoví jak vlci, vařili těstoviny k večeři, a těsně po jejich dovaření nám došel plyn. Vyšší nadmořské výšky nás maličko vypekly a plyn docházel rychleji než jsme byli zvyklí. Ačkoliv se zdálo, že je ho v bombě stále dost, tak zdání klamalo.. A nás od sedla, kde plyn došel, čekaly další 4 hodiny chůze k nejbližšímu jídlu, které bychom nemuseli vařit. Ráno jsme si tedy zalili bramborovou kaši studenou vodou (pozřít se to dalo, ale tedy moc vydatná snídaně to nebyla) a běželi do kempu s obchodem v údolí. Hlad byl takový, že si skoro nepamatujeme tu krásnou krajinu Národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Po 4 hodinách jsme doběhli do kempu, v obchodě nakoupili bagety, sýry a šunky, čokoládové mléko, muffinky, čokoládu a Coca-Colu, přejedli se jak blázni a zbytek odpoledne už jen protrpěli díky tomu jak jsme všechno splácali. Další krásně strávený den. :) (Stage 24)

Andorra

Pak jsme se konečně, po jednom obzvlášť prudkém výstupu, dostali až do Andorry, jednoho z nejmenších států Evropy i světa. Celý tento ministáteček leží ve vysokých nadmořských výškách a jeho hornatá konstituce se nám předvedla v plné parádě. Do Andorry se vstupuje sedlem jménem Portella de Baiau (cca 2750 m.n.m.), z kterého je to jen kousek na vrchol její nejvyšší hory nazývané Coma Pedrosa. My jsme ale dalšímu výstupu odolali, těšili jsme se na přírodu andorrských Pyrenejí! (Stage 30) 

Zpátky v Katalánsku

Po návratu z Andorry zpět do Španělska, konkrétně Katalánska jsme se báli, že už se neshledáme s takovými horami, jaké jsme procházeli doteď. A výhled na jedno z nejvýraznějších údolí, které jsme přecházeli nás v tom jen utvrdil...

Po údolí nás čekala nás Puigcerda. Tam jsme se zároveň těšili, ale měli jsme i obavy. Poslali jsme si sem totiž další balíček s jídlem, Expres Menu a dobrotami! Na internetu jsme četli, že je možné nechat si na své jméno zaslat balíček na poštu, ale na webových stránkách španělské pošty tato informace k dohledání nebyla.. Tak jsem volala na hlavní pobočku pošty v Madridu. Telefonát to byl zajímavý, pán, který telefon zvedl byl velmi příjemný a očividně ve skvělém rozmaru, ale jeho angličtina přinejmenším pokulhávala.. a tak jsem se zkoušela ptát a on mi nějak zkoušel odpovídat.. dobrali jsme se k tomu, že balíček poslat můžeme, ale vypadalo to, že ani jeden z nás si není příliš jistí tím, co po něm ten druhý vlastně chce.. A tak jsme to "riskli" a balík poslali. Přišli jsme na pobočku pošty, tam jsem předložila občanku, a balíček na nás už věrně čekal! Takové radosti! (Stage 35) 

Krátce po Puigcerdě už nás čekala volba, zda na chvíli opustíme GR 11 anebo se jí budeme věrně držet. Možnosti tedy byly následující: první jít klasickou GR 11, stage 36-38, anebo se vydat víceméně po hranicích s Francií a vzít to "zkratkou" přes Puigmal. Ale zásob jídla jsme měli dostatek, nepotřebovali jsme následovat GR 11 do dalšího města na nákup, a tak jsme se rozhodli pro variantu přes Puigmal.

A v předvečer výstupu jsme se rozhodli, že si musíme pořádně odpočinout a jít brzy spát. Stan jsme postavili ještě za světla, najedli se, lehli si a brzy jsme už klimbali.. do té doby než nás našlo stádo krav- zkoušeli jsme je vyhnat, přestěhovat, vyplašit, ale jejich zvědavost neznala konce, a naše trpělivost naopak konce znala vcelku brzy.. vstali jsme, ale už za tmy, sbalili všechny věci a šli hledat nový plácek na spaní. Nastoupali jsme sympatických 200 výškových metrů a utábořili se na nedalekém parkovišti, které nás svou polohou dost překvapilo, ale které mělo jednu obrovskou výhodu: bylo oplocené a krávy na něj nemohli! Až zpětně jsme těm zvědavým potvůrkám vděční, bez nich by se nepodařilo vyfotit náš stan s tak krásnými hvězdami..

Tímto jsme uzavřeli Opravdové hory. Ty se s námi rozloučily velkolepě, ukázaly nám poslední výhledy i poslední surové kamenité svahy. A po nich už nás čekaly spíše kopce, horko a poslední kilometry..  

Opravdové hory v našem podání trvaly v grafu ode dne 10 do dne 40, svým tempem jsme je tedy překonali cca za 30 dní.

Info nakonec

• "Opravdové hory" dle průvodce Cicerone trvají 29 dní a měří cca 461 km

• v průvodci jsou naplánovány následovně:
• Stage 9: Zuriza-La Mina, 12 km, 4 h, ↑ 800 v.m., ↓ 800 v.m.
• Stage 10: → Candanchú, 22 km, 6,5 h, ↑ 900 v.m., ↓ 600 v.m.
• Stage 11: → Sallent de Gállego, 23 km, 6,5 h, ↑ 900 v.m., ↓ 1200 v.m.
• Stage 12: → Refugio de Respomuso, 12 km, 4 h, ↑ 900 v.m., ↓ 100 v.m.
• Stage 13: → Banos de Panticosa, 13 km, 6 h, ↑ 700 v.m., ↓ 1300 v.m.
• Stage 14: → San Nicolás de Bujaruelo, 21 km, 7 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 1400 v.m.
• Stage 15: → Refugio de Góriz, 24 km, 7,5 h, ↑ 1600 v.m., ↓ 800 v.m.
• Stage 16: → Refugio de Pineto, 12 km, 6 h, ↑ 800 v.m., ↓ 1800 v.m.
• Stage 17: → Parzán, 21 km, 6 h, ↑ 1000 v.m., ↓ 1200 v.m.
• Stage 18: → Refugio de Biadós, 22 km, 6 h, ↑ 1500 v.m., ↓ 900 v.m.
• Stage 19: → Puen de San Chaime, dvoudenní varianta s výstupem na Posets 
• 19-1: 11 km, 5,5 h, ↑ 1200 v.m., ↓ 800 v.m. 
• 19-2: 17 km, 6 h, ↑ 700 v.m., ↓ 1600 v.m. - Posets: 4 km, ↑ 700 v.m., ↓ 700 v.m.
• Stage 20: → Refugio de Cap de Llauset, 18 km, 6,5 h, ↑ 1700 v.m., ↓ 400 v.m.
• Stage 21: → Refugi de Conangles, 11 km, 3,5 h, ↑ 200 v.m., ↓ 1100 v.m.
• Stage 22: → Refugi dera Restance, 13 km, 5 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 600 v.m.
• Stage 23: → Refugi do Colomérs, 8 km, 3,5 h, ↑ 700 v.m., ↓ 600 v.m.
• Stage 24: → Espot, 18 km, 6 h, ↑ 500 v.m., ↓ 1300 v.m.
• Stage 25: → Guingueta d'Áneu, 10 km, 2,5 h, ↑ 200 v.m., ↓ 600 v.m.
• Stage 26: → Estaon, 10 km, 5 h, ↑ 1400 v.m., ↓ 1100 v.m.
• Stage 27: → Tavascan, 12 km, 4 h, ↑ 1000 v.m., ↓ 1200 v.m.
• Stage 28: → Áreu, 16 km, 6 h, ↑ 1800 v.m., ↓ 1600 v.m.
• Stage 29: → Refugi de Vallferrera, 9 km, 3 h, ↑ 900 v.m., ↓ 200 v.m.
• Stage 30: → Refugi de Comapedrosa, 10 km, 5 h, ↑ 900 v.m., ↓ 500 v.m.
• Stage 31: → Arans, 9 km, 4 h, ↑ 500 v.m., ↓ 1400 v.m.
• Stage 32: → Encamp, 12 km, 5,5 h, ↑ 1200 v.m., ↓ 1300 v.m.
• Stage 33: → Refugio de l'Illa, 15 km, 5,5 h, ↑ 1500 v.m., ↓ 300 v.m.
• Stage 34: → Refugio de Malniu, 14 km, 5 h, ↑ 1000 v.m., ↓ 1300 v.m.
• Stage 35: → Puigcerdá, 14 km, 3 h, ↑ 100 v.m., ↓ 1100 v.m.
• Stage 36: → Planoles, 25 km, 6,5 h, ↑ 1200 v.m., ↓ 1100 v.m.
• Stage 37: → Núria, 18 km, 6 h, ↑ 1600 v.m., ↓ 900 v.m.
• Stage 38: → Setcases, 19 km, 6 h, ↑ 1100 v.m., ↓ 1800 v.m.
  

Něco navíc: 

• Stage 10-11: šli jsme podle průvodce a ne podle značení, GR 11 je nyní vedena jinudy, trasou směrem na jih, původní cesta byla krásná, jen jsme občas trošku bloudili bez značení
• Stage 13-14 jsme si zkrátili o jedno údolí, našli jsme na mapách.cz od Refugio de Bachimana alternativní značení GR 11, které vedlo po vrstevnici podél potrubí a došli po ní až pod Ibón dela Brazato, kde jsme se napojili zpět na GR 11
• Stage 15: museli jsme si zajet do Torly, došel nám plyn a po cestě nebyl nikde k sehnání klasický easy-click, až v Torle jsme měli štěstí
• Stage 16: sestup nám trval podstatně déle, má kolena brutálně protestovala a poslední 2 km jsem myslela, že nedojdu.. dodnes můj nejnáročnější sestup
• Stage 17: do Parzánu jsme to vzali po silnici a vynechali jeden kopec a sestup a v Parzánu si nakoupili kilové balení Haribo medvídků, aby se nám zase uzdravila kolena!
• Stage 35-38: cesta přes Puigmal, ve dvou dnech, cca 5 + 36 km, mj. krásná hřebenovka

Fotogalerie: