GR 5: Den 1 - 10
GR 5 celkově měří 2.290 km, začíná v Nizozemí, dále prochází Belgií a Lucemburskem, a pak se konečně dostává do Francie a do Alp- do části, kterou jsme absolvovali my!
Tuto její alpskou část jsme tedy přešli v létě 2018. Tou dobou už jsme za sebou měli GR 11 vedoucí přes Pyreneje, tak jsme alespoň trošku věděli do čeho jdeme. Ale jen trošku. Tentokrát nás čekalo "jen" 620 km a 30.000 m převýšení. GR 5 je ale jiná než GR 11. Rozdílný charakter těchto dvou treků je znát hned. GR 11 je zpočátku pozvolnější, v poklidu vítá návštěvníky, tváří se, že si jich dokonce i váží a oceňuje, že ji přišli navštívit. Prudké výstupy a sestupy vytasí až tak po týdnu chůze, potom, co nechá chodce si zvyknout. Za to GR 5 nikoho pozvolně nevítá. Ta se s nikým nemazlí a žene toho, co se rozhodl jí překonat, do hor hned od prvních kilometrů. A v tom je její krása.
O praktické stránce treku jako je nutné vybavení, kde kupovat jídlo a jak je to během cesty s vodou, atd., mrkněte na článek GR 5: Informace. Ale pro vyprávění a fotky jste tu správně!
6. 7. - 15. 7. 2018: 160 km
První den. Prší. Vytrvale a od rána. Klasika, to nás vítá trek. Po dlouhé cestě autobusem z Prahy do Ženevy (cca 17h) jsme se předchozí den rozhodli, že přespíme v kempu v Lugrinu, ať se trochu vzpamatujeme a začneme s čerstvou hlavou. Lugrin je od začátku treku v Saint-Gingolph vzdálený asi 9 km, tak dnes brzy vstáváme a vyrážíme na autobus. Ten kolem jen profrčí, majitel kempu nás nedopatřením poslal na jinou zastávku. V dešti a zamotaní v pláštěnkách tedy zkoušíme stopovat, máme štěstí, zastavuje nám sice nejošklivější osobní auto na světě, ale jedeme!
A tak se dostáváme k začátku treku. Symbolické začátky a konce tras, stejně jako značení, na tom ujíždím. Matěj to respektuje a dokonce je občas ochotný se se mnou (a s rozcestníkem nebo obdobným značením) i vyfotit.
A tak vyrážíme na další dálkový trek. Tyhle první dny jsou těžké samy o sobě. Od zvykání si na batoh, a celkově na fyzickou zátěž, přes nastolení nějakého pravidelného režimu. V jemném deštíku (a od prvního kroku do kopce) se začíná nejlépe- hned totiž víte kam jste se to vydali- do hor!
Podle průvodce, který používáme, je na první den naplánováno 18 km. Cca od 2. km vím, že dnes rozhodně nedojdu tak daleko jak nám to zároveň velkoryse i bláhově naplánovala ta zatracená knížka. Na 11. km odpadám, psychicky i fyzicky, a konečně stavíme stan. Rychle se navečeříme a pak už honem do spacáku. K naší radosti se někdy po půlnoci okolo našeho stanu začínají ozývat podezřele blízké zvuky doprovázené zvony. "Hells bells", jak jsme je přejmenovali později. Krávy. Vítají nás v horách. Jsme z nich většinu noci tak nekonečně nadšení, že prakticky není šance usnout- myslím na to, co říká moje babička: "Ty zase budeš spát ve stanu? Aby ti někdo nešlápl na hlavu!" Poprvé se mi to zdá jako vcelku platná obava.
Nikdy dřív jsme si nevšimli jak jsou krávy obrovská zvířata. Když jsem mezi nimi párkrát vylezete po čtyřech ze stanu všimnete si velmi rychle.
Zajímavá věc na chození v horách je to, že ušlá vzdálenost měřená v kilometrech vlastně o námaze daného dne nevypovídá vůbec nic. V hlavě mám vždy představu ujít něco kolem 25 km na den, že by to měla být vcelku pohoda, přeci jen.. 5 km/h je takové běžné tempo, ne? Ale pak si vezmu batoh, škobrtám mezi kameny, jdu do kopce z kopce a vím, že 25 km je nesmysl. Až po pár dnech si ochablé tělo uvědomí, že takhle moc daleko nedojde a bude muset trochu zabrat. A pak už se to konečně začne zlepšovat. Batoh už netlačí, občas se něco podaří i říct mezi zběsilými nádechy během chůze do kopce, a spánek už je také tvrdší (pokud vám kolem stanu nezvoní kravičky).
den 3: výhled z Col de Bassachaux, u chaty v sedle je možné si postavit stan, pro jistotu je ale nutné zeptat se v chatě
Čtvrtý den jsme nakoukli do švýcarských Alp, vypadaly stejně jako ty francouzské. Neuvěřitelné! Cestou potkáváme stáda krav, nepůsobí příliš přátelsky. Tyhle pocity jsou vzájemné.
Kraví okénko
Místo, kde rozbijeme tábor, máme v mapě vytipované už od oběda - někdy je fajn mít cíl kam chce člověk ten den dojít. Vyšplháme se tedy do sedla, kde chceme stanovat, a ve chvíli kdy se přehoupneme na rovinu, už slyšíme ty zlověstné zvony. Mám hlad a tak jsem naštvaná, musíme jít dál a tábor rozbít někde kde nebudou krávy, ať se vyspíme. Na jídlo a spánek ať mi nikdo nesahá! Ani krávy.
Matěj je kliďas, utáhne bederák a jde v pohodě dál, u krav prostě nespíme. Závidím mu ten klid, taky utáhnu bederák, aby mě víc rozčilovala bolest než hlad, a jdu zamračeně za ním, co mám dělat, stan nese on. Ujdeme 4 km, krávy jsou daleko za námi, vypadá to dobře. Ještě pár kroků a budeme na místě. Zajdeme za zatáčku. Hm. Zase krávy. Už nejsem ani naštvaná, zjišťuji, že to nemá cenu. (To sice vím od začátku, ale co.) Tak další 4 km. Vypadá to dobře, ale nenechám se zase napálit a držím se v rezignované náladě, další zklamání bych bez keců nedala. Docházíme k rovnému plácku, krávy nikde!
Rychle stav stan, nafukuj karimatky a vyval vaření nebo tě pokoušu!
Večeříme s výhledem na Samoëns.
Pátý den: Samoëns je první větší město, kterým procházíme a kde děláme větší (= jídelní) zastávku. Ve městě je to vždycky stejné. Nejdřív hledáme obchod. Pak hledáme lavičku. Pak hledáme zásuvku. A pak hledáme záchod. Stále stejný koloběh.
Zpočátku jsou udivené pohledy kolemjdoucích trochu nepříjemné. Většinou ušmudlaní trekeři s krosnami, trochu moc hrr na nákup, nebývají až tak častí návštěvníci. Bývá nám trapně a chceme se jít nacpat dobrotami z nákupu někam, kde budeme působit trošku kulturněji. Aspoň někam na lavičku a hlavně dál od obchodu. Ale během prvních pár dní to přejde a sedíme a hodujeme hned před obchodem. Nemá přece cenu chodit nikam daleko, co když si ještě budeme chtít něco dokoupit!
Horský terén na GR 5 občas střídá les, vítaná změna, kdy si odpočinete od větru a přímého slunce a načerpáte trochu lesního klidu a ticha.
Některé dny máme pocit, že usneme za chůze, na treku ten čas plyne tak nějak jinak. Sice jsme tu teprve pátý den, ale unavení jsme jak po měsíci v horách. Ještě nejsme úplně zvyklí na to spaní venku a i vzdálené "hells bells" nás budí. Jídlo a spánek jsou jediné naše činnosti kromě chůze. Obojí dobrý, ale musí toho být hodně.
V podvečer pátého dne docházíme do "kempu" u Pont de Sales. Vypadá spíš jako nouzové nocoviště, plácek s betonovým baráčkem, kde jsou sice sociálky, ale v takovém stavu, že se nám najednou zdá, že sprcha je to poslední, co by nám snad mohlo chybět a že jsme v pohodě a ani trochu nesmrdíme.
No. Hlavně ať v noci nezvoní krávy.
Šestý den, musíme vstávat brzy, čeká nás dlouhý výstup: kemp leží v 800 m.n.m. a náš nejvyšší dnešní bod ve 2.250 m.n.m.- Col d'Anterne. Celý den se ale otevírají parádní výhledy, a tak nám nevadí ani velké převýšení a opakované stoupání a klesání terénem.
S bivakováním (= jedna noc v malém stanu postaveném od večera do rána) v Alpách problém nikdy nebyl. Jediná přísnější úprava se vztahuje na národní parky a podobně chráněná území. U některých chat je možné si za několik euro zaplatit plácek na stan a dát si sprchu. Toho využíváme na konci dne v Refuge de Möede Anterne (3 €/os + 2 €/sprcha). Vystojíme si frontu na sprchu a zase se cítíme jako lidi.
Tuhle noc budeme mít ve stanu víc místa- budeme tam spát jen my dva bez našeho přírodního parfému.
Sedmý den (nikam nespěcháme a oproti průvodci už máme dva dny zpozdění, no co!) se nám konečně otevírá pohled na ten známý masiv Mont Blanc.
A nedaleko za výhledem na fotce výše, po vyškrábání se do Col du Brévent, se znenadání setkáváme s masou lidí, turistů s velkými krosnami a ve sportovním oblečení, které září novotou. Jsme tak zaskočení množstvím lidí na stezce, že ani nefotíme. Zmatení pak následujeme ještě zmatenějšího turistu, za kterým vylézáme po nesmyslné cestičce, po které absolutně nemáme jít. Asi o 500 m dál docházíme k horní stanici lanové dráhy, odkud se otevírá výhled na známé Chamonix, kde si většina turistů okolo nás radostně třese rukama a gratuluje, poplácává se po zádech a podezřele se culí. Moc nechápeme o co tu kráčí. Až nám to konečně dochází! Slavné TMB! Ten proslulý okruh Tour de Mont Blanc (170 km - 10.000 v.m. převýšení - 11 dnů): na tomto místě kde končí lanovka z Chamonix je tradiční start a závěr.
My si taky gratulujeme, zejména k tomu, že tento krásný (ale tak slavný, že je na něm na náš vkus až moc lidí) trek už za pár desítek kilometrů opouštíme.
Chamonix se vyhýbáme, města nás během cest moc nelákají. Držíme se tedy GR 5 a spíme kousek před menším městem Les Houches- ráno jen seběhneme a nakoupíme si dobroty na snídani. Za městem nabízí GR 5 dvě varianty, které se dělí v Col de Voz- nižší se drží blíž městům a v údolí a vyšší stoupá kousek společně s Tramway du Mont Blanc a dál. Zubačka, která se šplhá téměř do 2 400 m.n.m, a od které vede jedna z cest na až na vrchol Mont Blancu (4 808 m.n.m.). Postavena byla v roce 1904 a prý měla původně vést až na vrchol! (Ceník a jízdní řád.)
My se spokojíme s pěší chůzí a pokračujeme po variantě, která se stále shoduje s TMB, proto potkáváme dost turistů (skupinky i na jednodenní výlety). Využíváme chvilky sluníčka a sušíme stan, trochu mokrý od kondenzace z předchozí noci. Jdeme krásnou krajinou, překračujeme visutý most (dost rozhoupaný) přes Torrent de Bionnassay, řeku, která pramení ve stejnojmenném ledovci (na fotkách níže).
Po výhledech na ledovec docházíme k tomu Col de Tricot, podle kterého je pojmenovaná tato varianta. Už víme proč jsme byli naším knižním průvodcem důrazně varováni, že sestup je strmý. On totiž opravdu strmý je- 550 v.m. během 2 km je pěkný padáček.
Odměnou za to ale je free camp, oplocený plácek, ke kterému patří i nedaleko ležící wc a trubka s pitnou vodou.
Další, devátý, den začínáme výstupem, na který jsme pohlíželi z protisvahu včera a postupně se nám otevírá parádní výhled na včerejší sestup z Col de Tricot. Dnes nás čeká jen pár kilometrů a pak už jen relax a sprcha v kempu. A taky nákup nových zásob jídla! Celý den prší, takže nezbývá nic jiného než jen jíst a spát a spát a jíst!
Odpočinkové dny v kempu někdy nejsou největší radost, tělo si mnohdy řekne "ha! mám prostor, tak si začnu stěžovat" a je vymalováno. A rozejít ho druhý den dá někdy práci..
Desátý den tedy začínáme pozvolna, stoupání údolím je příjemné uvítání.
To už poté střídá strmější horský terén a opět se otevírají výhledy do okolí.
A právě v této oblasti GR 5 v Alpách překonává první hranice mezi regiony: opouští Haute-Savoie a vchází do Savoie. A stejně tak v těchto místech opouští GR 5 i TMB a větší množství turistů.
Celý den hrozí déšť a bouřky. A celý den se jich obáváme. Až v podvečer okolo šesté se obloha zatahuje tak, že nám je jasné, že dnešní den se bez deště neobejde. Problém je, že skoro celé odpoledne jdeme ve výšce od 2,000 do 2,400 m.n.m. V tom se nám stanovat moc nechce. A tak oblékáme bundy a nepromokavé kalhoty, nahlížíme do mapy a rozhodujeme se, že stezku, která se vine po hřebeni rychle přejdeme a pak už jen spadneme do údolí. Náš plán vychází tak akorát. První kapky se objevují až těsně za vrcholovkou.
Ještě před bouřkou stíháme postavit stan a skočit šipku do spacáku. Rychle spát, zítra nás čeká další horský den!
