Waikato-King Country (3/5)

09.01.2020

Auckland city byl naším prvním záchytným bodem. A tak jsme do následujícího regionu, Waikato-King Country, vykročili plní nadšení. Po 600 km na treku, zvyklí na batoh a na chůzi, už jsme se cítili jako ryba ve vodě. Anebo jako treker na treku?!


Den 23 - 40 (18 dní, 9. 1. - 26. 1. 2020)
679. km - 1097. km TA, 
Mercer -  Tongariro Base Camp

V městečku Mercer, kam jsme dostopovali potom, co jsme aucklandská jižní předměstí s chutí vynechali, jsme se ráno vzbudili nedočkaví a plní energie. Ten aucklandský milník byl pro nás jak dobíječka, psychických i fyzických sil. Teď to chtělo jen najít si další takový cíl, jen méně vzdálený než Bluff, ke kterému nám chybělo ještě skoro 2000 km. 

A tak se přímo vybízel Wellington, hlavní město NZ ležící na jižním cípu Severního ostrova a vzdálený asi 950 km. Takže vzhůru na Wellington! 

Teď to chtělo jen najít si další takový cíl jakým byl Auckland, jen méně vzdálený než Bluff, ke kterému nám chybělo ještě skoro 2000 km.


Přibližná mapa TA: Waikato-King Country


Romantika podél Waikato River? Z Merceru až do Hamiltonu

Po betonovém Aucklandu a předměstích jsme se nemohli dočkat až se dostaneme zpátky do přírody. Mapa se sice tvářila, že nás protáhne romantickou stezkou podél obří Waikato river, ale nakonec to nebylo úplně podle našich představ. Ačkoliv byla stezka většinu času jednoduchá a odpočinková, nevynechala ani úseky, kdy doslova olizovala svodidla dálnice a nebo vedla po štěrkové silnici.

Co je ale výhodou částí trailu, které vedou více méně civilizací? Jistá úroveň komfortu! 

"Napájecí stanice" s třikrát přefiltrovanou vodou pro TA walkery anebo noc u trail angelky v Rangiriri, která peče nejvyhlášenější masové koláče v okolí- to jsou věci, které člověk v divočině nepotká. 

Asi 20 km za Rangiriri jsme na pár následujících kilometrů opustili Waikato river. TA zde překračuje Hakarimata Range, zalesněné kopce, odkud se otevírají výhledy i zpět na řeku.

V Hakarimata forest jsme měli zase po delší době spát pěkně nadivoko v přírodě. A nemohli jsme se dočkat.

Pomalu a bez nejmenší stopy strachu se tlustá vačice odsunula za nejbližší tenký kmen stromu a čekala, až dáme pokoj.

Uprostřed noci nás ale Kim, který s námi šel už od Merceru, vzbudil zmatenými výkřiky. Nějakou chvíli před tím jsme už registrovali šustění igelitu a hrabání ve věcech, mysleli jsme si ale, že Kima přepadl půlnoční hlad. Nebyl to ale Kim, koho hlad přepadl. Vačice, tlustá a drzá, nám strkala hlavu přímo do předsíňky a hledala něco k večeři! Matěj, který se jal statečně zakročit a vyskočil ze stanu, vačici ale nemohl vyděsit. Pomalu a bez nejmenší stopy strachu se tlusťoška odsunula za nejbližší tenký kmen stromu a čekala, až dáme pokoj.

Jídlo jsme přesunuli do stanu a odpadky uvázali do dvoumetrové výšky na nedaleký strom. To, že nějaké ty dva metříky nemohou obézní vačici zastavit, nám došlo, až když jsme jen pár minut po tom, co jsme zhasli čelovky, slyšeli hlasité pomlaskávání a šustění ozývající se z míst, kde měly být odpadky v bezpečí. Zbytek noci už se alespoň pomlaskávání vačic drželo dál od nás, tak jsme další výpady vzdali a odpadli.

Druhý den už nás čekal sestup z kopců Hakarimata Range, ten vedl překvapivě po schodech. Ještě překvapivější nicméně bylo množství místních vybíhajících turistů v protisměru.  300 v.m. po schodech - výstup na vrchol Hakarimata, oblíbený cíl sobotních sportovních výletů. 

Mnoho místních nám říkalo, že tyhle poslední kilometry podél Waikato river jsou nádherné. Škoda, že opomněli, že nádherné jsou tak pro cyklisty. 

Konec konců, i cesta z Ngaruawahia, kde schody končí, až do Hamiltonu je oblíbeným cílem sportovců. Mnoho místních nám říkalo, že tyhle poslední kilometry podél Waikato river jsou nádherné. Škoda, že opomněli, že nádherné jsou tak pro cyklisty. Pro nás těch 25 km po rozžhaveném asfaltu nebyl právě ráj na zemi.  

Přes Pirongia Forest Park

Tři dny bez obchodu nám stačily, abychom se v Hamiltonu v Pak'n'Save radovali jak děcka, když jsme viděli ty regály plné jídla. Čekalo nás přes 100 km k dalšímu většímu městu, tak jsme raději nakoupili na pět dní, abychom měli jistotu, že hlad nebude mít šanci. Problém byl, že jsme nakupovali hladoví. Takže jsme to krapet přehnali a batohy jsme měli naplněné k prasknutí.

I přes těžké batohy, utekla cesta z Hamiltonu až k Pirongia Forest Parku jak voda, jednoduchý terén, štěrkové cesty a trocha asfaltu. Nemohli jsme se dočkat návratu do lesa. 

Čekal nás Pirongia summit! 959 m.n.m.! První pořádný vrchol! Konečně! Plní nadšení jsme se hned další den pustili do 800 v.m. stoupání. 

Pirongia summit! 959 m.n.m.! První pořádný vrchol! Konečně! Plní nadšení jsme se hned další pustili do 800 v.m. stoupání.  

Těsně před začátkem výstupu na vrchol Pirongia leží krásný free camp Kaniwhaniwha, s e záchody a s potůčkem jako zdrojem vody. Škoda, že jsme si špatně naplánovali trasu předchozí den, tady by se spalo krásně. 

Výstup na Pirongii patřil mezi náročnější. Typický novozélandský les, sice krásný, plný kapradin a mechu, ale taky kořenů, bahna a "slepého" stoupání lesem.

Až na vrcholu se výhled měl otevřít. Kdyby se však nezkazilo počasí. Naštěstí je jen pár set metrů po stezce za vrcholem jedna z nejkrásnějších chat, které jsem během celé Te Araroa potkali- Pahautea Hut

I když se celá část TA přes Pirongia Forest Park dá považovat za náročnější (zejména terénem), jde o jednu z nejhezčích a nejpůsobivějších částí trailu na Severním ostrově. Novozélandský les tu na každého přímo dýchne.

Novozélandský les tu na každého přímo dýchne. 

Pahautea hut byla tak útulná, že nás (společně s deštěm) svedla k jednomu z nejhezčích odpočinkových dnů. Škoda, že jsme se neudrželi a během dne nás chytla extrémně žravá nálada. 

Jak jsme ujídali zásoby, přepočítávali jsme trasu na následující den. Prožrali jsme se až k padesáti kilometrům, které jsme museli druhý den ujít, aby nám jídlo vyšlo více méně tak akorát. Nedalo se nic dělat., nešlo se ovládnout. Za dvojité porce to stálo. 

Jak jsme ujídali zásoby, přepočítávali jsme trasu na následující den. Prožrali jsme se až k padesáti kilometrům.

49 kilometrů z Pahautea Hut do Waitomo village si pamatujeme jen tak v mlze. Šli jsme jak to šlo. Ale hlad nás stejně dohnal. Malé příděly jídla, o které jsme se zasloužili předchozí den, prostě nemohly stačit.

Další den ráno už jsme do centra vesnice Waitomo došli skoro nepříčetní: "jídlo, jídlo, jídlo" zvonilo nám v hlavách. 

Na co největší a nejlevnější snídani jsme se doptali ve městě. A udělali jsme dobře. Parádní kavárna Waitomo adventures a obří Caveman breakfast a burger k snídani nás zachránili. Těsně po fotce obojí během pár vteřin nenávratně zmizelo.

Waitomo → Managaokewa River Trail → Timber Trail

Část trailu mezi Waitomo a začátkem Timber trailu (70 km) byla poměrně náročná. Nejen obtížným terénem, ale i nezáživností štěrku a silnic.

Z Waitomo do Te Kuiti Te Araroa vedla skrz farmlands. Střídavě nepříliš udržovanou stezkou plnou ostružin a pak nahoru a dolů a zase nahoru a dolů podél plotů na hranicích pastvin. Těch 14 km trvalo něco okolo 5 hodin. Do Te Kuiti do obchodu jsme došli úplně na kaši. Nicméně bonbóny, čokolády a chipsy a následný nákup na dalších 5 dní nám náladu trochu zvedly.

→ Managaokewa River Trail

Následujících 18 km představovalo boj na celý den. Po Te Kuiti vedla TA podél řeky. Prvních pár kilometrů šlo. A pak se stezka zvrhla v peklíčko. Vlevo vedle cestičky sráz k řece, která se chvílemi vinula tak o 30 v.m. níž, vpravo sráz nahoru. Všude ostružiny. Všude bahno. Po celém dnu přeopatrného cupitání jsme se dokodrcali k přístřešku. Nálada na bodu mrazu.

Poslední část před Timber trailem byla náročná spíš psychicky. Po předchozím dnu mi otekl kotník, zřejmě po únavě z náročné stezky podél řeky. Nervy, smutek a štěrk. Nic z toho nenahrávalo výrazně dobré náladě.. Navíc se rozpršelo. A jako třešnička na dortu vede posledních 8 km před Timber Trailem po State Highway 30. Zmoklí jak slepice a otrávení jsme se rozhodli poslední kus stopnout. A o půl hodinky později jsme už stavěli stan v kempu a ládovali se, obojí nám výrazně zvedlo náladu.

→ Vzhůru na kolo: Timber trail  

Zero day, který jsme si dali v kempu Ngaherenga na začátku 85 km dlouhého Timber trailu, oteklému kotníku výrazně nepomohl.. A tak jsme vyrazili dál. Doufali jsme, že to je prostě jen únava. 

Stezka byla udržovaná, jednoduchá a krásná stejně jako její prostředí. Prvních 40 km jsme si užili s přestávkami na bolavý kotník a na moje stresování.. už od předchozího dne mi rezonovaly hlavou myšlenky na nedokončený trek, strašný zánět v kotníku, nemocnici, doktory.. 

A další den jsme v kempu Epic našli řešení kotníkového dilema - půjčíme si kola a zbytek Timber trailu sjedeme! 

Zápisy z deníku:

  • Sylva: Řítím se na kole na tom štěrku přes všechny ty boule a jsem podělaná až za ušima. Ruce už mě bolí, zadek taky, ještěže to aspoň brzdí! "Prej odpočinkovej den pro kotníček," napálil mě zase Matěj. "Prej tři a půl hodinky a máte to, je to pohoda," napálil mě týpek z půjčovny kol. Bezesporu nejnáročnější sjezd roku.
    "Takovýhle blbosti musí jezdit jen šílenec," pomýšlím si, když už se potřetí vidím rozflákaná někde v pangejtu. Když mi to znovu uklouzne na štěrku, už se ani nepokouším zadusit v sobě to vyděšené výskání: "Týýý voléééé, já se asi poserůůů!"
    Žaludek mám pořád jak na vodě, nemám ani chuť k jídlu, kotník mě bolí i na kole. Jsem pořád nějaká rozladěná. Ale je pravda, že když jedu na kole, tak mi ta bezprostřední přítomnost smrti, kterou jsem si tak jistá, dává na tyhle blbosti zapomenout. Matěj je jak dítě, šlape do toho i z kopce, aby si pořádně užil všechny zatáčky, občas počká, abych se mu úplně neztratila z dohledu, brzdí smykem a raduje se z té krásné změny. Závidím mu, nebudu to popírat.

Když mi to znovu uklouzne na štěrku, už se ani nepokouším zadusit v sobě to vyděšené výskání: "Týýý voléééé, já se asi poserůůů!"  

  • Matěj: Pomalu a rozvážně se rozjíždíme na prvních kilometrech naší cesty na kolech. Když do toho napoprvé šlápnu, zapomínám, že Sylva toho na kole moc nenaseděla a tohle by pro ní mohlo být docela dobrodrůžo. Zastavím a asi tak 3 minutky čekám. Na kole docela dlouhá doba. Už dojíždí, vše je v cajku! Je si prostě jen nejistá.
    První kilometry jedu první. I když se snažím jet pomalu a zlehka, přestože mě nohy svědí, jak kdybych měl svrab, na Sylvu je to stále závratné tempo šílence. Nakonec mě ale vždy svou velmi bezpečnou jízdou dojede. Začínám mít podezření, že její brzdové destičky dostanou zabrat. Měníme pořadí. Já se vyklidním a jedeme spolu, tak si to užiju i více.
    V duchu si jen občas postesknu, jak by bylo super to tu valit. Troufám si říct, že samotnému by mi cesta trvala 2 hodinky. Je to defacto pořád z kopce, po většinu času hezký singltrail.
    Po 5 hodinách dorážíme do prvního záchytného bodu. Do Taumarunui to radši stopneme, kola už bylo dost. Vidím, jak se Sylvě třesou nohy, i když se to pokouší skrýt.

Zastávka v Taumarunui

V Taumarunui mě tedy čekala návštěva nemocnice. Posledních několik dnů se v mé hlavě odehrávaly hrůzné scénáře o tom jak nedojdeme trek a všechno se pokazí. Bylo načase to nějak rozseknout. 

Jaký kámen nám oběma spadl ze srdce, když nám v nemocnici řekli, že je kotník jen unavený a nic hrozného se neděje. A taky, že kdokoliv, kdo na NZ utrpí zranění během svého pobytu, nemusí nic platit, protože náklady se hradí z veřejného zdravotního pojištění. Obávali jsme se, že budeme muset vše řešit přes cestovní pojištění.

Kdokoliv, kdo na NZ utrpí zranění během svého pobytu, nemusí nic platit, protože náklady se hradí z veřejného zdravotního pojištění. 

Proběhla tedy kontrola, rentgen, doporučení ještě jeden den odpočívat a mazat na kotník "painkiller cream". Vše pak mělo být dobré. "Tak ti tu nohu neuřízli, to bylo těsný!" Proběhla na závěr našeho malého dramatu Matějova klasická odlehčovací hláška. Konečně jsem se tomu dokázala aspoň trošku zasmát.

"Tak ti tu nohu neuřízli, to bylo těsný!" 

Po návštěvě nemocnice jsme si konečně mohli naplno užívat městských radovánek, jídla a kávy. V rámci příprav na následující část trailu jsme mohli taky konečně s čistými hlavami začít řešit "říční" část trailu po Whanganui river.

Museli jsme počítat s tím, že: 

  • si musíme už v Taumarunui domluvit kanoi na Whanganui
  • nás čeká 160 km chůze a dalších 150 km na řece, během těch nepotkáme žádný větší obchod s potravinami, bylo by tedy vhodné si nakoupit už v Taumarunui
  • z půjčovny kanoí nám dovezou loď až do Whakahoro campsite, kde bude naše říční část TA začínat
  • na řeku je možné nakoupit si zásoby jídla už v Taumarunui a jídlo poté poslat na místo startu společně s kanoí

Kanoi jsme si domluvili přímo v kempu, Taumarunui holiday park, kde jsme bydleli (cena za kanoi: 200 NZD/os./6 dní). A nakoupili na celých 11 dní: na 6 dní chůze s sebou rovnou do batohu a na 5 dní na řeku. 

Celé zásoby na řeku jsme sbalili do barelu a předali k převozu do Whakahoro campsite, odkud jsme měli vyplouvat.

Zero day v Taumarunui utekl jak voda. Nemocnice, nákupy a plánování nám zabrali celý den. Ani jsme se nenadáli a druhý den s batohy plnými jídla na šest dní vyšlápli dál.

Z Taumarunui až pod Horu Osudu

Hned po Taumarunui na nás čekalo 30 km po asfaltu. S kotníkem, co stále pobolíval (i když už výrazně méně- návštěva nemocnice mi dost zklidnila mysl), a v horku, které se do nás opíralo, se asfalt zdál nekonečný. Kromě prvního výhledu na Mount Ruapehu v NP Tongariro, kam jsme směřovali, se za celý den neodehrálo nic zajímavého. Free kemp těsně před 42 Traverse, cyklistické trase, kudy jsme pokračovali, nás po silniční chůzi aspoň trochu osvěžil.

42 Traverse je široká štěrková cesta, pro cyklisty a čtyřkolky paráda, pro chodce méně. Jednoduchý terén se alespoň dal rychle překusovat. Jen čtyřkolky, které za sebou zanechávaly mračna prachu, nás úplně netěšily. 

Te Araroa opouští 42 Traverse přibližně v polovině její délky a napojuje se na Waione Cokers Track. Mezi trekery se špitalo, že je to hrůza. Samé škrábavé traviny, bahno, ostružiny, nepříjemný brod řeky. Báli jsme se, co nás čeká, a představovali si hrůzu jako stezku podél řeky za Te Kuiti. Očekávali jsme to nejhorší. Měli jsme ale štěstí. Šli jsme za hezkého počasí, jen s troškou bahna a občasným přeskakováním hlubokých vyjetých kolejí po terénních motorkách. 

Jakmile jsme opustili les, konečně se nám otevřel výhled na nejznámější panorama Národního parku Tongariro.

Jakmile jsme opustili les, konečně se nám otevřel výhled na nejznámější panorama Národního parku Tongariro- zleva hřeben Mount Tongariro (1967 m.n.m.), uprostřed Mount Ngauruhoe (2291 m.n.m.), známá jako Hora Osudu, a nakonec vpravo zasněžený hřeben Mount Tahurangi (2797 m.n.m.). 

Waikato-King Country patří mezi méně výrazné regiony. Přesto jsme si, když jsme tak seděli nad psaním tohoto článku, vzpomněli na mnoho zážitků nenávratně spojených s naší Te Araroou. Zážitků, které se nám nevryly do paměti kvůli výjimečnému prostředí, ale spíš díky výjimečné atmosféře. 

Zážitky, které se nám nevryly do paměti kvůli výjimečnému prostředí, ale spíš díky výjimečné atmosféře.

Člověk nikdy neví, která chvíle se mu zapíše do paměti tak silně, že se při vzpomínce na ní bude cítit jako by byl zpátky na trailu. 

Člověk nikdy neví, která chvíle se mu zapíše do paměti tak silně, že se při vzpomínce na ní bude cítit jako by byl zpátky na trailu. Jako by to bylo včera, co jsme pospávali u té silnice před 42 Traverse. Co jsme jedli chipsy v Te Kuiti. Co jsme prolenošili den v Pahautea hut...


Fotogalerie Waikato-King Country

jQuery Tlačítko na začiatok by William from Wpromotions.eu
jQuery Tlačítko na začiatok by William from Wpromotions.eu